Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sodom - Decision Day

SodomDecision Day

Michal Z8.3.2017
Zdroj: mp3
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Sodom nahráli dílo, které patří k jejich nejlepším nahrávkám. Někomu mohou připadat, že stále zrají a mají co říci a k tomuto dojmu se také klaním. Decision Day je albem, kde se stále střídají extrémy s líbivými momenty.

Sodom dští svoji pravdu s germánskou razancí a buldočí neúprosnou silou v pravidelné tříleté kadenci. Decision Day se nijak razantně nevymyká z rámce tvorby souboru a spadá spíše ke klasičtějším, hitovějším výtvorům. Skladbám nechybí dominující úderný ničivý nesmlouvavý rytmus, který hrne hromady nebohých před sebou bez jediného zakuckání hnacího agregátu. Celek však ideálně nedopadnul. Tu a tam se dostaneme na stadión k lacinému halekání (Tom by na fotbale neměl trávit tolik času), ale dostavují se i mírné úkroky od hlavního ničivého toku. Na poměry u Sodom jsou pojmenovatelné jako experimentální. Co si budeme povídat, jsou to momenty, kdy každá klasická thrasmetalová družina začne být zajímavá, navíc podaří-li se tyto prvky umně přivlastnit a zastavět do páchnoucí staré formy. Souboru stále neschází potřebný entuziasmus, nápady a žár. Ingredience, které by Metallica na svém Hardwired… potřebovala v kvantech.

 

 

Tomova družina nikoho od prvních taktů neděsí a vypráví klidně svůj nezničitelný kolovrátek. Jízda do pekla jako odhodlaný marš, ze kterého se neuhýbá až na jedovaté stadionové popěvky, při nichž rytmika akumuluje potřebnou energii na následné ničení. Odhodlání a germánská neústupnost se tu kropí nadhledem a melodiemi, aby dorostla do svébytného podání matadorů, kteří nehodlají ustupovat z kovem dlážděných linií. Mnoho letitých souborů uhýbá k rocku nebo se kloní ikoně Lemmymu. Ne tak Sodom. Ti jeho odkaz pečlivě cizelují a pokovovávají do vlastních květnatých ryteckých útvarů. Rytmika zatlouká pochybovače a Bernemann povznáší poslech v kvantech melodických vyhrávek k vysokému zážitku. Nejsou tak nablyštění nebo nasraní jako mládí v garáži. Staví na propracovanosti a schopnostech promlouvat jedovatě po svém, nikoliv jen recitovat jako nedávná retro thrashmetalová vlna, což činí ze Sodom opravdové strážce stylu.

 

V první polovině alba se nachází mapa stadiónových skladeb, které bych rád nazval pop thrash metal. Zde se snoubí původní ryzí prvky Sodom a čpící smrad bratrů Kreator a na mé poměry laciné popěvky. Příkladně u Caliguly se mi už skladba vcelku protiví. Na Sodom plytké a řekl bych až příliš podbízivé. Naštěstí se z průšvihu pánové dokáží vyhrabat právě díky své neúprosnosti a razanci, kterou do vínku skladbám přihazují vždy téměř včas. Nicméně čas je u třech až čtyřech písní ztracen a kvalita celku klesá. Grál současné tvorby pánové nacházejí řekněme u střednětempých promyšlených skladeb. Na houpavé jedovatě linoucí se melodie nabíjejí černé patrony za doprovodu blackových litanií. Díky sirnému zápachu se Sodom dostávají do hry v rovině zajímavosti. Hudba tak přináší patřičný hnusný neodolatelný poslech. Sodom se setkávají s nejedněmi matadory black metalu, do nichž montují svoji thrashmetalovou pravdu. A jakou! Toto se povedlo!

 

Po získání mé trvalé důvěry už Sodom pokračují v hlubokotažných rytmech, k dobru házejí melodie tahané ze samotného pekla a svým způsobem předkládají jednu hymnu za druhou. Sodom umějí kdykoliv vytáhnout zapamatovatelný refrén a nacpat ho do každé ze skladeb. Ale i extrémněji založení posluchači si přijdou na své. Vláčen za límec se kochám připravenými lahůdkami. Patriot Tom se kompozičně rozparádil a na thrash punkový odzemek nasune špinavý black a ze všeho vycouvá s akustickou kytarou. Slepenec? Dámy a pánové a jak náramný a mnohabarevný! A proč si neposlat pozdravy Slayer a Kreator a následně se neodpálit kytarovým sólem do nebe? Myslíte, že blázním? Ne, to jen Sodom mají kompoziční extázi, které se nemohu nabažit, byť slabé články mi nedovolují provolávat sláva. Škoda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky