Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Parkující autobus s anglickou poznávačkou a hlouček metalistů mi zasadil festovní ránu do skromných plánů. I cestou z kolotočů jsem pomrkával po prostorech před klubem a postupně ve mně dozrával plán. Ano, Paradise Lost asi 300 m od bydliště, to přece nemůžu nechat jen tak… A bylo. Vybral jsem pokladničku, políbil ženu na rozloučenou a šel vstříc doomové legendě.

Do klubu jsem přišel o půl deváté a zde se vyskytla jediná chyba večera – v sále už se hrálo jako o život. Mýlil jsem se tedy v odhadu a utekl mi začátek Soen. Nepřišel jsem snad o mnoho, protože po skončení právě hrané skladby se kapela teprve představila.

Na Soen jsem byl hodně zvědav, protože jejich deska Cognitive mi přirostla k srdci, i když tomu zpočátku nic nenasvědčovalo. Ovšem co tahle parta ukázala naživo bych si dovolil pasovat na zážitek roku. Soen vystoupili v plné sestavě a ještě obohaceni o klávesového mága, který obsluhoval i sadu bubínků. Martin Lopez seděl se svojí sestavou skromně nalevo a držel linii s ostatními muzikanty. I on občas odložil paličky a jen rukama hladil a káral naleštěná bonga. To byly zajímavé momenty, kdy se rytmus manuálně rodil na dvou stranách pódia. Kytarista Kim Platbarzdis se svojí řepou prováděl někdy až ukrutné poklony, hobloval to živelně a bez skrupulí, bylo vidět, že ho to nesmírně baví. Zato na Stevea DiGiorgia jsem moc neviděl, stál ve stínu napravo a přes moře hlav mi zůstávál většinu času skryt.

Ale snad nejsilnějším zážitkem pro mě byl výkon zpěváka Joela Ekelöfa. Tak krásný a sytý hlas jsem dlouho neslyšel. Místy mě chytalo až dojetí, z něhož mě dostala zpět jeho energická gesta. Práce jeho rukou byla vůbec zajímavá. Zpěv jimi dotvářel, staly se samostatnou součástí koncertu a hovořily v souladu s jeho hlasem. Nelze vyjádřit, jak emotivní to bylo. Hudba Soen je velmi pocitová, je schopná Vás pohltit, aniž si toho všimnete. Já se rázem po příchodu změnil v nemyslící stroj, kterému jsou myšlenky a pocity zadávány vyšší mocí. Nadšeně jsem prožíval intimní chvilky, jež byly vzápětí třídány surovou smrští a živý dojem z hudby, která rezonovala z různých míst póda, mi byl víc než bohatým zadostučiněním za to, že jsem utratil nějaké peníze. Nakonec došlo i na koupi trička a uznalý stisk Joelovi pravice.

Soen skončili až příliš rychle. Naštěstí mě čekal druhý ze dvou vrcholů večera.

Paradise Lost začali na čas, pěkně ve čtvrt na deset. Tajemné intro, jak to má být, ztemnělé pódium a následně příchod velikánů. Prvně bych se věnoval samotným muzikantům jak na mě působili, hezky zkraje, zleva.

Starý harcovník Mackintosh. Vzor rockové hvězdy, zkušenosti a nevázaný život vryt v obličeji. S přehledem vedl svoje sóla a vyhrávky, kytara je součástí jeho těla již mnoho let. Pro dokonalý efekt na sebe nechal foukat ventilátor, který čaroval s jeho dlouhou a už ne nejčerstvější kšticí. Jedním slovem rocker a silné charisma. Nick Holmes působí asi jako na fotkách. Anglán s nadhledem, spíš uzavřenější týpek. Na brněnské scéně měl trošku problém se světly, která ho každou přestávku oslňovala. I přes mnohé žádosti a významné pohledy to nikdo neřešil a tak Nick nic neviděl. Během setu nahodil zepár průpovídek, tuším ironických, ale moje english není té úrovně, abych porozuměl. Tak ani nevím, co říkal o My Dying Bride, jejichž jméno jsem zachytil. Basák Steve Edmondson je kliďas, který se nenechá strhnou ke gymnastickým výkonům. Jen s tichým fatalismem sledoval dění v řadách fans, brumlal na své tlusté struny a byl takovým pevným pilířem na pódiu. Zato druhý kytarista Aaron Aedy je sympaťák jako bič, neustále se usmívající a přátelský. Při hře se energicky pohupoval, jeho pohyb trošku připomínal kopulační pohyby, ale tahle myšlenka šla ihned stranou jako nepodstatná. Adrian Erlandsson představený Nickem jako Steven Segal za svojí bicí soupravou nijak nevyčuhoval, ale svoji práci zvládal bez škobrtnutí, což snad ani nemohlo být jinak.

Na novinku Tragic Idol se dostalo pomálu, určitě nešlo jen o ni. Hrálo se z věcí starých a starších, registroval jsem alba  Draconian Time, Host, One Second, Symbol Of Life, a mnoho dalšího, co už mi paměť nedovolí si vybavit. Hodnotný průřez diskografií a nuda neměla šanci. Skoro si myslím, že většina lidí byla ráda, že se dostalo i na věci známé a naposlouchané, zvláště když Tragic Idol nevyšel v hodnoceních nejlépe. Roztopená Fléda si na závěr vyžádala přídavek, který nemohl končit ničím jiným než klasikou Say Just Words, která vyvolala hromový aplaus. Poté šlus a světla hore. Zvukově koncert neměl chybu, jen Holmesův zpěv se mi zdál místy utlumený, ale spíš to přikládám přímo jemu, že v jistých polohách tam nebyla ta síla.

Své účasti nemohu litovat, neboť celá akce měla náboj, v němž se mísil respekt k legendě s nadšením z nového. Silný zážitek. Návštěvnost koncertu nepřekračovala rekordy, zdálo se mi, že na nedávném koncertě Insanie bylo lidí víc. Já to jen vítal, člověk si mohl udržet jistý osobní prostor a nedošel domů jako zválená onuce.