Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soen - Tellurian

SoenTellurian

Jirka D.17.11.2014
Zdroj: FLAC (16 bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné. Méně Tool a více Soen.

Album „Cognitive“ vzbudilo na začátku roku 2012 nemalý rozruch a jediná větší výtka, která směřovala na adresu debutní desky kapely sdružené kolem ex-Opeth bubeníka Martina Lopeze, byla snad až přílišná podobnost s Tool. Kapela nemálo založená na strhujícím výkonu rytmické sekce Lopez & DiGiogio přesto zaujala a hned prvním albem si vytvořila velmi slušné renomé. Současnost se jmenuje „Tellurian“, DiGiorgio patří minulosti a s novou tváří na jeho místě přichází i lehký posun ve výrazu celého souboru.

 

Soen band

 

Ubylo razance, ubylo rytmických výpadů (pravda skvělých), ubylo podobnosti s Tool. Soen celkově zvolnili a nahráli album spíše sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné a s potenciálem dostatečně vysokým, aby se - řečeno slovy dnešními - s ním vyplatilo trávit čas.

 

Pokud se mi na nové desce (a Soen obecně) něco líbí, je to v tom nejlepším smyslu slova jednoduchá písničkovitost, která je sice podepřena skvělou hráčskou ekvilibristikou, ale která jí není přebíjena a ubíjena. Důraz je primárně kladen na přístupnou a funkční skladbu, zaklenutou poměrně vytaženým Ekelöfovým vokálem, taženou silnými, ale nepodbízivými melodickými motivy, a podepřenou technicky bravurní rytmikou. Příkladem za všechny může být třetí „Kuraman“, která se na ploše pěti a půl minut rozvíjí velmi přirozeně a posluchačsky přívětivě, a přitom, při bližším pohledu, uchvacuje složitostí a nápaditostí, která by při nedostatku soudnosti mohla odrazovat a vzbuzovat myšlenky na technicky složité nic. Jenže opak je pravdou.

 

Svádím-li s „Tellurian“ nějaký vnitřní boj, jde pouze o místa, v nichž kapela příliš zvolňuje (což by samo o sobě nevadilo) a v nichž skladby ztrácí směr a tápou. Za všechny uvedu závěr klipovky „Tabula Rasa“, který z mého pohledu mizí kamsi do ztracena a zbytečně zahazuje vše, co bylo předchozím děním nastřádáno. Podobných pasáží deska naštěstí neobsahuje mnoho, ale jsou zde; nemile mě překvapovaly při prvním seznamování a s plynoucím časem se toho mnoho nemění. Podobně nelibě lze nahlížet i na velmi plochý zvuk a úpravy snižující dynamiku, které se slyšitelně podepsaly (nejen) na zpěvech, a které necitlivě pošlapávají jinak skvělou hudbu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky