Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sólstafir - Svartir Sandar

SólstafirSvartir Sandar

Victimer8.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Rockovější a přístupnější kapele nechybí nadále nic z jejich epické podstaty a umění měnit hudbu ve vizi krásného přímořského života v zajetí emotivních snů.

Aktuální obavy z otřesů a pohybu magmatu islandské sopky Katla nechme na chvíli uležet a pojďme společně nahlédnout do jícnu jiného, hudebního vulkánu. Objevit takovou kapelu, jakou jsou SÓLSTAFIR už v počátcích jejich fungování, sledovat je a sdílet evoluci, se poštěstí jen párkrát za život. I stalo se. "Til Valhallar" a novinku "Svartir Sandar" dělí propastných patnáct let, během kterých se kapela vyprofilovala v jeden z nejzářivějších klenotů rock-metalové scény. Originalita, epická dominance v kombinaci s psychedelicko kamenným rockem, včetně unikátního zpěvu, to vše dělá ze SÓLSTAFIR událost, na kterou se vyplatí si počíhat. Ovšem konec komplimentů, nakročme společně do islandských plání nasát něco nového alba.

 

To je ve skutečnosti dvojalbem, téměř osmdesát minut kreativní muziky si to ostatně žádalo. Opět se přede mnou objevují bohaté scenérie ostrova, který jsem nikdy nenavštívil a ani s tím nepočítám, neb jsem chudým dřevorubcem českého smrkoví, ale představy, jenž hudba SÓLSTAFIR vyvolává, jsou opět přebohaté. Nechme plavat "Köld", jakkoliv bylo výjmečné a degradující jiné nahrávky roku 2009, "Svartir Sandir" je jiné. Většina písní je stažena do písničkovější délky a jako písničkovější se také tváří. Atmosféricky rozmáchlé však zůstávají i přes svou náklonost k rockovější poloze. Pryč jsou dvacetiminutové nekončící šlágry, do těchto kovbojek se ostrovní kovbojové již nepouští. Chtějí dokázat, že i na skromnější ploše lze vyvolat dokonalou symbiózu s krajem vulkanických krpálů, i za cenu propojení se zablitým barem a nedostupným WC, což rocková špinavost SÓLSTAFIR vyvolá stejně jako obraz horského masívu.

 

Nesrovnávejme prosím. Osobně se domnívám, že má "Svartir Sandar" v mnohém blíže k "Masterpiece of Bitterness" jak k chladně omamnému předchůdci. Rocková psychedelie místy dokonce popovatí, hraje si na až na hraničním území, kde bychom tyhle islandské bastards ani nečekali, ale oni jsou nejen nevyzpytatelní, ale hlavně v pohodě a v takovém laufu, že si zkrátka dovolí, co si dovolí. Songy "Fjara" nebo "Æra" toho budiž důkazem. Ani SÓLSTAFIR nestojí na místě a nečekají na záhubu, kterou by si způsobili jen oni samotní svým přešlapováním. Nesou svou hudbu dál, pracují s detaily, jsou možná přístupnějšími, než kdykoli jindy, ale proč ne? Za "Svartir Sandar" stojí znatelný vývoj aneb jak posunout své post metalové studené epično blíže alternativnímu zkouřenému rocku, který se do jejich výrazu etabloval již v minulosti. Teď je ta chvíle jej dotáhnout do popředí a kolem něj nabalovat typickou atmosféru nám tak vzdálené země. O tom je nová deska "Svartir Sandar".

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/solstafir%20recka.jpg 

Momenty překvapení nechme v poklopcích obnošených teplákových souprav. Nová deska zní víceméně očekávaným a předem tušeným způsobem. Přesto umí neustále vyvolávat nové a nové podněty k zamyšlení a až podivnému souznění. SÓLSTAFIR se stali definovatelným a očekávaným artiklem s jen těmi nejvyššími nároky, ale nepřipadá mi, že by si podobné hlavolamy připouštěli. Zkrátka si dělají co chtějí, a hlavně - jak nejlépe umějí. Nová deska není revolucí jejich kariéry, není ani revolucí mezi letošní úrodnou sklizní, ale je to zatraceně dobrá deska. Nakažlivá, ušmudlaně atmosférická, rockově hitová i pochmurně undergroundová. SÓLSTAFIR na ní balancují mezi dvěma světy a balancují s grácií. I tu záměrnou ušmudlanost umí vyrobit i v přítomnosti výborného zvuku, který "Svartir Sandar" dozajista má.

 

Tak jako jsem se setkal s jistým zklamáním v mnoha dalších pohledech webových názorů, osobně se domnívám, že i přes skromnější metalové aroma, je album bohatší zas v jiných směrech a po všech stránkách ho beru jako mimořádně povedené. Jakmile se SÓLSTAFIR dostanou do ráže, pořád je to slušná řežba nesčetnosti motivů, po kterých zůstane jen otevřená ústní dutina a mysl je obohacena dalším vytříbeným dobrodružstvím (např. "Melrakkablús"). Cesta ostrovních toreadorů severních esencí je nadále tou správnou, invenční a progresivní. Nechme se jí vést.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky