Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zpráva o chystaném koncertu Sólstafir v pražském Paláci Akropolis byla už dlouho dopředu velice příjemnou. Lístky se tak zanedlouho objevily v domácím prostředí a pohled na ně netrpělivě kořenil čekání. Ještě jsem nestačil úplně odbourat dovětky Echoes srazu a už jsem stál před branami onoho místa konání, kam už se ze všech možných koutů začala sbíhat chodící trička s logem kapely. Vidina ojedinělého koncertu byla přeci jen dostatečně lákavá a mně nezbývá nic jiného než konstatovat nadšení z toho, jak se kapela, kterou sleduji už přes sedm let, vypracovala do zcela ucelené a samostatné jednotky.

Prvotním šokem byla účast. Takhle našlapanou Akropoli jsem ještě neviděl. Dokonce se obávám toho, že kapacita sálu byla podceněna a mnozí tak byli nuceni stát kdesi v pozadí odkud, když něco viděli, tak to bylo jen promile z celého podia. Akce by jistě snesla větší klub. Druhý šok bylo podivné zacházení s časem. Na zakoupeném lístku bylo psáno, že akce začíná v osm hodin, na stránkách Akropole i pořadatele Obscure Promotion pak stálo, že se začíná o čtvrthodiny dříve. Sólstafir však první tón spustili už v půl osmé. Absolutně nechápu, ještě že chodím na koncerty s akorátním předstihem. Sotva jsem s paní Bhutovou zaujal místo na levé straně balkónu, hned se zhaslo a pustilo intro a první výjevy z projekce.

Intro bylo tvořené skladbou Náttfari, což je závěrečný kus z vynikající desky Masterpiece Of Bitterness. V jeho průběhu na podium pozvolna začali nastupovat jednotliví hráči, včetně těch doprovodných. V takový moment se strhl tak brutální aplaus, až jsem nevěřil svým očím a hlavně uším. A hned na tomto místě bych rád vynesl největší negaci celé akce z mého úhlu pohledu. Zejména proto, abych mohl zbytek reportáže psát umírněněji.

Mám dojem, že tuzemskému posluchači se Sólstafir do uší vryli nejvíce po jejich setu na festivalu Brutal Assault. Proto bylo složení lidí v sále takové, řekněme, festivalové, s čímž ruku v ruce šlo i jejich chování. To znamená neustálé hulákání, nepříčetný řev (to vážně nebyl aplaus, ale vyloženě kravál) a samo sebou i nekonečné putování a prodírání davem pro nový kelímek údajného piva. Jako nic proti nadšenému ohlasu z vystoupení, ale nekontrolovatelně řičet při každém hlasovém projevu frontmana a na konci každé svižnější pasáže (aniž by skladba ještě dohrála), to je fakt už moc. Navíc křik na začátku písně Fjara byl už fakt přehnaný až hysterický. Kurňa ta píseň se musí prožívat v klidu a ne za totálního řevu, zas tak dobrá ta skladba není, hehe. Všechny reakce se podobaly dialogu: „Máte nás rádi?“, „Jóó!“, „Užíváte si to?“, „Jóó!“, „Půjdete do prdele?“, „Jóó!“, „Tak už běžte!“, „Jóó!“. Byly to zkrátka chvíle, kdy jsem si připadal, jak na koncertě The Beatles a to jen díky nezřízenému řevu. To ani nebylo nadšení, ale bolestivý rykot. Vysvětluji si to právě oním složením diváků festivalového ducha. Ale zpět k dění na podiu a ne pod ním.

Po doznění klasického intra se kapela jala přehrát kompletní album Ótta v přesném znění. Hned zkraje bylo vidět, že přípravy probíhaly důsledně, neboť zvuk byl (a to po celou dobu akce) jednoduše perfektní. Veškeré nástroje slyšitelné, tklivé tóny hladivé, řízné pasáže akorátně úderné, aby zároveň neničily zvukovody fanoušků. Samotné jádro tvořené (již) triem hrálo tak sebevědomě a klidně, až to působilo trochu odměřeně. Ale zanedlouho se zpěvák a kytarista Aðalbjörn rozvášnil a po zbytek koncertu působil spíše dojmem rozjařeného rockera, což mi k hudební stylizaci kapely vůbec nesedělo, ale budiž. Doprovodní hosté pak svou roli plnili nanejvýš skvěle, což mělo za důsledek opravdu jedinečný a originální zážitek. Vyzdvihnout lze určitě klavíristu Martina Powella, kterého by měla většina důvěrně znát z jeho někdejšího angažmá v řadách Cradle Of Filth, Anathema a dalších. Symfonický kvartet pak výtečně podtrhával podstatu desky Ótta.

A jak zní album živě? No jak asi, výborně! Jen bych si jeho poslech představoval asi trochu jinak, než ve stoje. Tohle totiž není hudba na stadion, ale do kulturního zřízení s vážnější atmosférou. Něco ve stylu vystupování Stevena Wilsona. Pak by mi vstřebávání celého představení přišlo určitě o něco intenzivnější. Tím nechci říct, že to bylo špatné, ale chybělo tomu nějaké uvolnění, takhle jsem jen mohl tiše závidět té hrstce sedících. Celé vystoupení doplňovala projekce, kde se ukázaly jak veškeré videoklipy k albu, tak různé záběry islandské přírody, samozřejmě v černobílém provedení. Člověk pak skoro nevěděl, kam dřív s očima, zda sledovat symfonické jádro, jak prožívá svou hru, koukat jak samotná kapela pomalu s prstem v nose a určitou pokorou a totálním vnitřním klidem dává zabrat náladě, nebo jen hypnoticky sledovat plátno a šumící moře na něm.

Po kratičké pauze, kdy bylo prostě nutné se trochu protáhnout, jsme zvolili jako stanovisko poslechu bod ve spodní části sálu, tentokrát napravo. To se zároveň ukázalo trochu jako chyba, protože kolem neustále někdo proudil po celou dobu koncertu, ty lidi prostě nevydrží bez piva ani vteřinu, nebo co. Tentokrát byl repertoár starší, ale ne zas tak, jak bych si nejspíš přál. Následující hodinový set byl složen z věcí z alb Köld a Svartir Sandar. První dvě, pro mě dost zásadní a výborné desky, byly opomíjeny. I tak se nedostalo na mé největší oblíbence ze zmíněných desek, kde bych si třeba takovou Æra, Pale Rider nebo Love Is The Devil dal naživo určitě moc rád. Jenže to by takový koncert pak netrval dvě a půl hodiny, ale rovnou čtyři. Kapela začala skladbou Djákninn, která se vedle Fjara spolu s titulní Svartir Sandar stala jedinými zástupci tohoto alba. Zbytek tvořily věci z přelomového a špičkového Köld, kde skladba Necrologue byla uvedena jako dosud nikdy živě nehraná skladba. She Destroys Again společně s Goddess Of The Ages pak tvořily zbytek playlistu.

Opět si trochu rýpnu, jelikož mi to prostě nedá, ale po všech těch skladbách, které jsou prostě výborné a na hudebním poli zkrátka jedinečné, pak taková Fjara působí jako jedna z mnoha skvělých skladeb téhle kapely. I její zařazení jako předposlední song pak s sebou neslo kouzlo nechtěného. Jde o to, že tvorba Sólstafir v sobě má něco, co se určitým způsobem opakuje, mají prostě nějaký rukopis, díky kterému je jednoduše poznáte a víte, že to jsou oni. Tím chci tak trochu naznačit, že skladby jsou si svým způsobem dost podobné, a i když je to hitovka jak víno, tak Fjara vedle nich nepůsobí zas tak výtečným a vybočujícím dojmem, s jakou reakcí byla přijata. Jasně, je to skladba, která doslova katapultovala celou kapelu někam do vesmírných výšin, ale že bych z ní byl až tak bezbřeze odvařenej, to fakt ne. Zejména ženský vřískot bylo něco, co mi dojem ze skladby vyloženě zkazilo. Jako chápu nějakou oddanost, ale že by byli Sólstafir až takový kult? Odpovězte si sami. Tím nechci nikterak potrhat přínos kapely pro hudbu jako takovou. Já je mám taky hodně rád, však proto jsem na ně šel, že ano. Chtěl bych vidět nadšení publika z o několik málo kilometrů vzdáleného vystoupení AC/DC v porovnání s k prasknutí našlapanou Akropolí.

A co výsledný dojem? Perfektní! Naprosto úžasný koncert s výborným zvukem, hladkým průběhem a jedinečným zážitkem. Celovečerní vystoupení tak originální kapely je zkrátka něčím, těžko opakovatelným. Do playlistu mohlo být zařazeno více starších skladeb a některé bych trochu obměnil, ale to už jsou natolik individuální vjemy, že se v hromadném kontextu nedají měřit. Odcházel jsem nadšený, ačkoliv s podivným pocitem zažitého koncertu The Beatles, co se atmosféry týče. Nyní mám velké obavy z toho, jaký materiál kapela přinese v budoucnu, aby byla schopna si udržet dobytý status. Ovšem tohle vystoupení je jedno z mála, na které se jen tak nezapomíná.