Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svým způsobem je můj vztah k téhle kapele nějaký zakletý, protože ať se snaží sebevíc, vždycky mi něco vadí. Jakože chápu, že pro mnohé je chyba na mé straně a že argument „tomu vadí pořád něco“ je svým způsobem správný, ale i když tomu možná nebudete chtít uvěřit, já se fakt snažím. Fakt jo. Třeba tuhle novou desku poslouchám už hodně dlouho, pořád dokola a neustále se v ní snažím najít kus něčeho dobrého. Jenže se v ní pokaždé ztratím, nebo začnu usínat, což třeba při poslechu v autě je docela problém.

O kapele SOM jsem něco jako historickou vsuvku v souvislostech napsal v recenzi jejich minulého alba The Shape of Everything (2022), čímž tak trochu říkám, abyste se k ní vrátili a třeba si něco osvěžili. Udělal jsem to taky, rovněž jsem si tu desku poletech pustil a viděno zpětně bych na svém tehdejším textu nic neměnil. Jestli jsem v jejich muzice slyšel především Junius v období alba Reports from the Threshhold of Death (2011), slyším to tak i s odstupem a budu se o to klidně hádat. Nově bych připsal akorát to, že ta deska má prachmizerný zvuk. To jsem tehdy ze slušnosti zamlčel.

Novinka nazvaná Let the Light In vyšla opětovně na Pelagic Records, je opětovně laděná z pohledu titulního obrázku do takové kombinace šedo-zelenkavé barvy a z pohledu kapely jde o jejich třetí desku. Hned na úvod si tentokrát už na férovku přiznejme, že zvuk je opět z pohledu dynamiky a posluchačské pohody katastrofa, kterou si pánové vyrobili ve svých The Radar Studios. Na nich je zajímavé nejvíc asi to, že jsou kompletně napájena ze solární energie, takže si nejsem tak úplně jistý, jestli u nich nelze nahrávat jen přes den a jen když svítí slunce. Mně se tohle blbnutí lidstva líbí čím dál víc…

Ale abych to neprokecali a úplně neopomněli novou desku. Už jsme si řekli, že zvuk je na chuja, řekněme si k tomu ještě to, že navzdory až hodně bombastickým promo řečem se o žádný velký skok do jiných vod nejedná. Docela dokážu pochopit to, že když během nahrávání odejde z kapely bubeník, za bicí si následně sedne basák a baskytary se chopí kytarista, je o čem psát. A je možné psát o jakémsi (možná tvůrčím) pnutí, které tyto obtíže transformují do o to intenzivnějšího hudebního výrazu. Jenže když si člověk odmyslí tyhle řeči, které jsou skoro tak hloupé jako tiskovka našeho premiéra, a zaposlouchá se čistě do muziky, pak tu zbyde jenom on, hudba, emoce z ní plynoucí a nic víc. Strhující? Ale kdepak. Aspoň silné a osobité? Možná. Místy, občas a omezeně. Posun k tvrdšímu a hutnějšímu zvuku, jehož podstata stále pramení ze shoegaze, je hodně slyšitelný a z mého pohledu je to dobrý posun. Třeba finále skladby Chemicals je z tohoto pohledu skvělé. Vedle toho hromada cukrové vaty, popová hladkost a zpěvákův falzet naráží na hranice snesitelnosti (The Place That I Belong) a teď se v tom vyznejte.

Za mě je i přes drobné změny (třeba slyšitelně víc elekroniky, slyšitelně tvrdší pasáže) podstata SOM stejná jako minule a s tím ruku v ruce jdou i stejné neduhy i stejné benefity. Kromě podobnosti s Junius a třeba i s Nothing nebo Palms bych za aktuální největší potíž označil neskutečně přeslazený hlas Willa Benoita, kterého mám v některých případech (Give Blood) chytit za uši a zatřepat s ním. Jeho smetanový nádech mi dokáže zprotivit i celkem strhující skladby jako Nightmares nebo The Light a nejsou to jenom tyto dvě. Hromada dalších se při absenci nástrojové nápaditosti propadá do vyloženě ubrečené nálady (Under Streetlights) a bohužel je celkový, převládající pocit z alba právě tentýž. Navzdory některým dobrým pasážím, které dokáží strhnout, se mi album jako celek slévá do takové nevýrazné hmoty, na kterou (asi to bude fakt moje chyba) nemám aktuálně vstřícné období. Možná to zkusím jindy, v jiné životní situaci, za jiného rozpoložení, protože teď a tady se mi společně se SOM brečet nechce.