Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lehce otlučená a párkrát přetřená bárka progresivního metalu je pro Sons of Apollo (dále SoA) něco jako komfortní zóna, ve které vládnou hodnoty jako jistota, stabilita a … dobrá zábava. Del Fuvio Brothers kormidlují svůj koráb v osvědčeném kurzu, plují na jisto a vyhýbají se vlnám, které by je mohly s těžkým nákladem partitur vrhnout napospas mělčině. Ani druhá výprava není útočná ani objevná, svým způsobem je loupežná, ale leda tak ve vlastních řadách a ve víru vzájemného pobavení celé posádky, která všechno řeší s nadhledem mořských vlků. Čas se opět zastavil a lichými takty se dostáváme k jádru toho samého, co jsme slyšeli na debutu Psychotic Symphony. SoA se řemeslně baví.

Řečem o tom, jak je SoA klasická kapela a žádný další super-group-projekt, jsem s přihlédnutím k mnohdy epizodním existencím podobných podniků věnoval rezervovanou pozornost, ale musím uznat, že totožná sestava podepsaná pod dvěma alby v rozpětí tří let už vyjadřuje určitou udržitelnost a hlavně poskytuje možnost čistého srovnání. Umělecký vývoj je samozřejmě nepatrný a kompozice a schéma nahrávky naplňují konzervativní předpoklady. Myslím, že už jen pohled na obal a fádní název alba vám o dosaženém progresu prozradí dost. Co se posunulo, je semknutí a konzistence sestavy, která v neměnném složení odehrála po vydání debutu desítky koncertů. Především Jeff Scott Soto se více zabydlel v instrumentální džungli, svůj prostor výborně využil konečně i ve velkém finále alba a když ne jinde, tak alespoň v textech, jichž je na MMXX výhradním autorem, potvrdil svou výsadní pozici.

Hardrockový základ skladeb sice dostal opět výživnou dávku instrumentálních a aranžérských vitamínů, ale tam, kde zrovna nebouří hromy a blesky progmetalové zarputilosti, tam prosvítá esenciální rocková záře oplývající hřejivostí, která kontrastuje s některými bolavějšími kytarovo-klávesovými masážemi (např. v Asphyxiation). Zhruba někde tady leží gró kapely, jíž kromě členitého a vrstevnatého výsledku záleží i na elementárních hudebních pudech. Skladby jako Wither to Black nebo Fall to Ascend nemeškají a jdou přímo na věc, přesto jim DNA kapely nedovolí opustit arénu bez alespoň částečné demonstrace progové příslušnosti.

Domovský žánr ex-theaterovské dvojice jsem v úvodu přirovnal k obstarožnímu plavidlu, ale udržovaný motor krmený prvotřídním palivem nepřipouští žádné pochyby, jestli stroj dopluje daleko. SoA srší nápady, které dokáží umně přetavit do fungujících skladeb a mistrně prezentovat. I poslední téměř 16-minutová New World Today s rushovskými klávesami si nárokuje pozornost naprosto právem. Kapela už také umí odkázat i sama na sebe, takže Desolate July je připomínka nejen tragicky zesnulého Davida Zablidowskyho (mimo jiné baskytarista Adrenaline Mob), ale i debutové balady Alive. Rovněž instrumentálka Figaro's Whore má zde svého nástupce, ačkoli je schovaný v úvodu King of Delusion. SoA si pořád jedou to svoje a jejich nostalgie vržená do nového milénia jim zatím vychází. Na MMXX možná ještě o fous více.