Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sotherion - Vermine

SotherionVermine

Garmfrost27.6.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Vermine není žádná moderna, fešákovský randál nebo progres. Hniloba, smrad a vztek!

Přiznám se, že jsem na lockdowny, covidy a všechny srágory kolem hodně rád zapomněl. Těžko dnes uvěřit, čeho jsme byli svědky. Dotklo se to úplně všech. Každý se s tím samozřejmě vypořádal po svém. BST založil projekt Sotherion a s ním vydal EP Schwarmgeist. K oběma skladbám natočil klaustrofobická videa s rouškami. Nyní Sotherion vydal díky World Terror Committee dlouhohrající debut Vermine, který dle propagačních slov složil v oné izolované době. Veškeré frustrace, vztek a bezmoc vetknul do každé z deseti skladeb. Své spoluhráče buď tají kvůli tehdejším perzekucím, nebo Vermine nahrál zcela sám. Ostatně, jak známo, BST je zručným multiinstrumentalistou, takže těžko říct a vůbec – je to fuk. Deska funguje, zatíná pařáty. Co také jiného od BST čekat.

 

Zaujalo mě prohlášení, že je Vermine v podstatě návratem a oslavou zvuku přelomu let osmdesátých a devadesátých. Kdy vše halila smrtka, síra a nenávist. Sotherion se tváří jako ryzí old school blacková mašina, nicméně deathového doteku je na albu více než dost. A nejen díky vokálu. Výraz Sotherion se na Vermine od Schwarmgeist dosti liší. Nové skladby jsou daleko surovější a méně atmosférické, jako starší materiál. Rovněž po zvukové stránce je Vermine jedovatým šípem vystřeleným nenávistnou prackou.

 

Desku krátce uvede symfonický flák Shemyaza, aby posluchače vyliskal řádnou syrovou raubírnou La mort pour compagnon. Skladba svým zahuhlaným soundem evokuje demo tendence. BST je šikovným producentem, je tedy jisté, že je vše tak, jak má být. Frustrovaný autor vzal starou podobu blacku a vetknul ji do současnosti. Promrskal ji disharmonickými stříkanci, a jak se říká – nesral se s tím. V podstatě znásilněný Aosoth. Žádná moderna, fešákovský randál nebo progres. Hniloba, smrad a vztek! Skladby potřebovaly, aby jim nic nestálo v cestě. Výsledkem je šílenství a podprahová tortura. Tvůrce touží, abychom Vermine neposlouchali, ale snažili se ho přežít. Možná je to zvykem a citovou okoralostí, ale já s poslechem a jeho vychutnáním nemám sebemenší problém.

 

 

BST popisuje rozkládající se svět, dopad lidského experimentu. Vysmívá se všemu posvátnému a krásnému. Vermine může na každého působit trochu jinak. Já ho vnímám jako osobní zpověď, jako vzteklou neschopnost bránit se mocenské zvůli. Morbidní obrazce výborně doprovází čelní artwork, který je v podstatě tím nejkrásnějším, nejatmosféričtějším a umělecky nejhmatatelnějším, co Vermine a Sotherion přináší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 27.6.24 6:44odpovědět

Přitažlivá ohavnost. I zvukově těžkej rozklad, ruchová černota.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky