Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulfly - Archangel

SoulflyArchangel

Jirka D.21.10.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Další kousek spotřebního zboží Soulfly je na světě, haleluja.

Venku je desátá řadovka Soulfly a od těch předchozích ji poznávám snad jen díky singlu Archangel, který mě ještě před vydáním celé desky upřímně zaujal a snad i navnadil se Maxovou hudbou znovu zaobírat. „Savages“ jsem od recenze neslyšel, k „Omen“ či „Enslaved“ se vůbec nevracím a když už do přehrávače dávám Soulfly, jsou to první dvě desky a „Dark Ages“. Vydání alba aktuálního předcházel jednak odchod Tonyo Campose k Fear Factory (i když basu ještě nahrát stihl), a pak přečtení Maxovy životopisné knihy, která když už nic jiného, tak alespoň objasňuje mnohé otazníky ohledně jeho současné tvorby ve smyslu motivací a záměrů.

 

Před jejím přečtením jsem totiž vůbec nechápal, proč Max tak snadno a pro mě nepochopitelně opustil v počátcích nastavený kurz Soulfly (nastavený ještě v Sepultuře), který byl jedinečný a těžko srovnatelný s čímkoliv jiným - nic jiného podobného stejně nebylo - a spokojil se s prostou rubanicí na pomezí thrashe a groove metalu. Ta byla ve výrazu Soulfly sice vždycky důležitá, ale nikoliv to hlavní. Neboli do popředí vystoupilo něco, u čehož lze hledat mnohé jen jedinečnost ani omylem. Ještě na „Dark Ages“ jsem mu to sežral (ostatně ta deska je dobrá a po letech neztrácí ze své agresivity nic), ale alba následná mi zoufale splývají a přiznávám, že se v nich vůbec nevyznám.

 

Deska aktuální z nastaveného kurzu nemění nic, nebo alespoň ne příliš mnoho. Pradávný nádech world a ethno music zůstal jako již tradičně jen v instrumentálce Soulfly, která byla opět odsunuta do pozice bonusového songu, a zbytek alba balancuje ve výše uvedeném žánrovém výrazu s menší či větší skladatelskou invencí. Kromě titulní skladby, která mi přijde tím nejzajímavější z celé desky a která je tažena jak nápaditou Rizzovou hrou, tak i snahou o alespoň minimální rytmickou pestrost, mi jako nejpovedenější přijde dvojice Sodomites a Ishtar Raising. Tyto dvě skladby jsou oproti ostatním pomalejší, hutnější a celkově valivější, a i když o žádný zázrak rozhodně nejde, minimálně jistá rozdílnost od zbytku desky je činí poněkud zajímavějšími.

 

 

Základní materie alba je ale tradiční, stále stejná a stále stejně nezajímavá - smysluprosté rubanice typu Deceiver, Mother of Dragons, bonusová Acosador Nocturno či úvodní We Sold Our Souls to Metal, které jste v podání Soulfly slyšeli v paletě bleděmodrých odstínů snad už tisíckrát. V tomto kontextu musím zmínit asi největší bolest desky, a to bubenickou trivialitu v podání Maxova syna Zyona, jehož umíněné a velmi prostinké bušení do virblu posílá většinu skladeb do kopru. Znovu se vracím ke zmíněné knize a tomu, že právě tento „ukrutný“ výraz je tím, co momentálně Max Cavalera považuje za to nejlepší (hlavně nevyměknout, hlavně nevyměknout,....) a nezbývá než konstatovat - budiž mu přáno.

 

V ničem dalším zásadním „Archangel“ nevybočuje, v Bethlehem's Blood se dočkáte fanfáry, v přechodech mezi skladbami zaslechnete sice zajímavé, ale bohužel po celou desku +/- stejné samply, v Live Life Hard! poznáte, jak snadno může skladba ve své druhé polovině shořet na prach a opět budete blahořečit Marcu Rizzovi, jehož výkony a nápady jako jediné stojí za pozornost (krásné sólo třeba v Shamash). A to je vše. Za rok naschle u dalších Cavalera Conspiracy, Soulfly nebo u něčeho úplně nového, ale nespíš stále stejného.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 21.10.15 10:31odpovědět

Zlomená hůl už porůstá mechem. Zdá se, že její lovení a opravování na funkční vycházkovou hůl probíhat nebude.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky