Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Venku je desátá řadovka Soulfly a od těch předchozích ji poznávám snad jen díky singlu Archangel, který mě ještě před vydáním celé desky upřímně zaujal a snad i navnadil se Maxovou hudbou znovu zaobírat. „Savages“ jsem od recenze neslyšel, k „Omen“ či „Enslaved“ se vůbec nevracím a když už do přehrávače dávám Soulfly, jsou to první dvě desky a „Dark Ages“. Vydání alba aktuálního předcházel jednak odchod Tonyo Campose k Fear Factory (i když basu ještě nahrát stihl), a pak přečtení Maxovy životopisné knihy, která když už nic jiného, tak alespoň objasňuje mnohé otazníky ohledně jeho současné tvorby ve smyslu motivací a záměrů.

Před jejím přečtením jsem totiž vůbec nechápal, proč Max tak snadno a pro mě nepochopitelně opustil v počátcích nastavený kurz Soulfly (nastavený ještě v Sepultuře), který byl jedinečný a těžko srovnatelný s čímkoliv jiným - nic jiného podobného stejně nebylo - a spokojil se s prostou rubanicí na pomezí thrashe a groove metalu. Ta byla ve výrazu Soulfly sice vždycky důležitá, ale nikoliv to hlavní. Neboli do popředí vystoupilo něco, u čehož lze hledat mnohé jen jedinečnost ani omylem. Ještě na „Dark Ages“ jsem mu to sežral (ostatně ta deska je dobrá a po letech neztrácí ze své agresivity nic), ale alba následná mi zoufale splývají a přiznávám, že se v nich vůbec nevyznám.

Deska aktuální z nastaveného kurzu nemění nic, nebo alespoň ne příliš mnoho. Pradávný nádech world a ethno music zůstal jako již tradičně jen v instrumentálce Soulfly, která byla opět odsunuta do pozice bonusového songu, a zbytek alba balancuje ve výše uvedeném žánrovém výrazu s menší či větší skladatelskou invencí. Kromě titulní skladby, která mi přijde tím nejzajímavější z celé desky a která je tažena jak nápaditou Rizzovou hrou, tak i snahou o alespoň minimální rytmickou pestrost, mi jako nejpovedenější přijde dvojice Sodomites a Ishtar Raising. Tyto dvě skladby jsou oproti ostatním pomalejší, hutnější a celkově valivější, a i když o žádný zázrak rozhodně nejde, minimálně jistá rozdílnost od zbytku desky je činí poněkud zajímavějšími.

Základní materie alba je ale tradiční, stále stejná a stále stejně nezajímavá - smysluprosté rubanice typu Deceiver, Mother of Dragons, bonusová Acosador Nocturno či úvodní We Sold Our Souls to Metal, které jste v podání Soulfly slyšeli v paletě bleděmodrých odstínů snad už tisíckrát. V tomto kontextu musím zmínit asi největší bolest desky, a to bubenickou trivialitu v podání Maxova syna Zyona, jehož umíněné a velmi prostinké bušení do virblu posílá většinu skladeb do kopru. Znovu se vracím ke zmíněné knize a tomu, že právě tento „ukrutný“ výraz je tím, co momentálně Max Cavalera považuje za to nejlepší (hlavně nevyměknout, hlavně nevyměknout,....) a nezbývá než konstatovat - budiž mu přáno.

V ničem dalším zásadním „Archangel“ nevybočuje, v Bethlehem's Blood se dočkáte fanfáry, v přechodech mezi skladbami zaslechnete sice zajímavé, ale bohužel po celou desku +/- stejné samply, v Live Life Hard! poznáte, jak snadno může skladba ve své druhé polovině shořet na prach a opět budete blahořečit Marcu Rizzovi, jehož výkony a nápady jako jediné stojí za pozornost (krásné sólo třeba v Shamash). A to je vše. Za rok naschle u dalších Cavalera Conspiracy, Soulfly nebo u něčeho úplně nového, ale nespíš stále stejného.