Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulfly - Omen

SoulflyOmen

Jirka D.16.9.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Bohužel mám stále pocit, že SOULFLY jdou cestou dolů z kopce a nemají potřebu tuto situaci řešit. Album Omen je další hřebík do hudební rakve, upřímnou soustrast s pozůstalými.

Omen je v pořadí sedmá deska brazilské kapely sdružené kolem hrdého vůdce Maxe Cavalery. Přiznám se, že se v těch počtech začínám trochu ztrácet, stejně jako se poslední roky ztrácím v tvorbě SOULFLY. A nebýt pravidelné a poctivě číslované instrumentálky Soulfly (I až VII), která je obsažena na každém albu, byl bych zcela mimo a dopočítal bych se jen stěží. Někdy v období mezi 3 a Prophecy jsem tuhle kapelu pustil ze zřetele, protože jsem dospěl k závěru, že už mi nemá moc co říct. Dění kolem této formace jsem sledoval už jen jako nezúčastněný divák (nebo spíše posluchač) a až na Dark Ages, kterážto deska se mi jevila alespoň trochu hodna pozoru, jsem v oné letargii vydržel až do nedávné doby.

 

Co mě přimělo zabývat se teď jejich muzikou hlouběji nevím, ale asi bych to přičetl na vrub mé zvídavosti, kterou mě příroda vybavila dost a dost; otázka „Copak je u SOULFLY nového?“ mě asi pálila přespříliš. Pro jistotu jsem nejdříve sáhl po starých albech, které mám rád a u nichž jsem se nemusel obávat nějakého traumatizujícího zážitku z objevení něčeho, co mělo raději zůstat skryto. Prví album a pak následující Primitive jsou pro mě osvědčenou klasikou, se kterou mám spojenu řadu mladických nerozvážností.....ale to až jindy. Další tvorba kapely už zdaleka nedosahovala kvalit předchozího a ač nerad to říkám, v očích mých zamířili SOULFLY dost zprudka z kopce dolů. Na již zmíněném Dark Ages se sice stihli zastavit a rozhlédnout kolem, ale pak se zcela neomylně vydali dál v započaté cestě. Albem Conquer si to u mě rozházeli úplně a tak se sám sobě vlastně divím, s jakým očekáváním jsem hleděl na Omen (ve skrytu duše jsem totiž do poslední chvíle doufal v obrat, zlepšení a v kvalitní materiál, který ale bohužel nepřišel).

 

Dříve než se pustím do muziky samotné, jdeme se společně kouknout na grafické vyvedení alba. Koupíte-li si klasickou edici, na přebálce na vás juknou tři podivné postavy a prozradím, že další čtyři se ukrývají uvnitř, případně ty stejné i na zadní straně. Jsou to prý Tusken Riders známí divákům Hvězdných válek – no asi jo. Podstatně zajímavější je, že jejich počet je sedm, což vytváří velmi jasnou paralelu s pořadím alba v diskografii SOULFLY (tak jsem se přece jenom dopočítal...). Již ne tak zjevné je spojení se sedmi smrtelnými hříchy, které dobře znáte po paměti z kultovního filmu Sedm. Každá z postav třímá v rukách atribut, který má vyjadřovat právě jeden ze sedmi hlavních hříchů a tak lze postupně identifikovat smilstvo, pýchu, lakomství a nestřídmost na vnitřní straně obálky a závist, hněv a lenost na straně přední. U posledních tří jmenovaných si nejsem úplně jist, takže pokud budete mít jiný pohled na věc, sem s ním!

 

No a jdeme konečně na muziku. Album začíná pěkně od podlahy, úvodní Bloodbath & Beyond je pořádně úderná věcička, která na vás vletí, aniž by se na cokoliv ptala. Za dvě a půl minuty je po všem a přichází Rise Of The Fallen, ke které si SOULFLY přizvali zpěváka z The Dillinger Escape Plan Grega Puciata. Zvukem se song blíží svým předchůdcům z Primitive, ale nějak cítím, že to není úplně ono. Hlavně hlas hostujícího protagonisty mi nesedí a tím se kazí celkový dojem ze skladby jako takové, ač se jedná o jeden ze světlejších okamžiků desky. Asi nemá cenu rozepisovat se o každé skladbě zvlášť, zkusím všechny nějak zobecnit a načrtnout ve stručnosti, co vás s Omen potká. První a asi nejhlavnější dojem je z údernosti a přímosti songů. Skoro bych se nebál napsat, že poslouchám nějakou kapelu ve stylu NY hard core, jen Cavalerův hlas to celé trochu zamotává. Na albu nenajdete žádné vyloženě technické party, žádné velké přemýšlení nebo nápady. Když odpočítám poslední Soulfly VII, dostanu deset skladeb o stopáži asi 36 minut hracího času. Na tomhle albu je hudba SOULFLY ohoblována až na dřeň, vůbec nechápu, proč se Cavalera vzdal dle mého názoru svého nejsilnějšího trumfu – ethno prvků. Ty dokázaly pravidelně hudbu SOULFLY posunout někam jinak od ostatního, každý si jich všiml a byli to prostě oni! Na Omen ani zmínka, nic! Hudba je syrová, jednoduchá, bez podtextu, jiného sdělení nebo vyšších ambicí. Vždycky jsem obdivoval, jak Max dokázal do své tvorby otisknout svůj životopis – první Soulfly bylo vzteklé a poznamenané odchodem ze Sepultury, o domorodeckém Roots nebo politicko-válečném Chaos A.D. ani nemluvě. Teď mám pocit, že se nic neděje, dostávám do ruky album, které vůbec nepotřebuji slyšet, které nic nepřináší a nic nevyzařuje. Je to po profesionální stránce slušná práce, ale toť vše. Takovou desku umí natočit spousta kapel, Cavalera a spol. by měli mít na víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sasakr / 24.2.15 20:22odpovědět

Tak to je vtipné, pro mě jejich nejlepší album. Co začalo s Dark Ages, Conquer vylepšil a Omen dovedl k dokonalosti.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky