Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nervozita, vzrušení, nadšení, odpovědnost a částečně i zklamání. Všechny tyto pocity mnou prostupují, mísí se a vzájemně překrývají právě nyní, v tomto okamžiku, kdy se pokouším převyprávět své jinak velmi odměřené, nezaujatě vyhlížející černé a bílé klávesnici, zážitek trvající více jak měsíc lidského života. Zážitek plný krásných okamžiků, uvolněné atmosféry, stavů úplného odtržení od reality, ale i rozčarování a pohoršení nad diletantstvím některých aktérů příběhu jménem King Animal. Tedy příběhu, jenž otevřel po předlouhých patnácti letech další kapitolu již zdánlivě uzavřené knihy jménem Soundgarden. Možná právě proto se nemohu zbavit pocitu, že „něco“ stále visí ve vzduchu. Něco zvláštního a jen stěží uchopitelného. Má nejoblíbenější kapela, jediná, kterou se nezdráhám označit za důstojné pokračovatele odkazu nedostižných Led Zeppelin, vydává novou desku. To samo o sobě mluví za vše…

Nerad bych sklouzl do smrduté bažiny sentimentu, trapné nekritičnosti a neobjektivity, nicméně i přes veškerou snahu o rádobyprofesionalitu, chytré kecy k věci a podobné škrobenosti, nakonec přeci jen zůstávám pouhým posluchačem a obyčejným fanouškem, který na hudbě Soundgarden vyrůstal, hltal a doposud hltá každé jejich album. Dokonce i počáteční obavy, zdali pánové po tolika letech nakonec nebudou působit jen jako trapní, stárnoucí šašci, co si na sklonku svých kariér snaží naposledy nahonit triko, nakonec s prvními tóny Been Away Too Long naštěstí vzaly za své. King Animal zní přesně tak, jak jsem si, alespoň z větší části, vysnil. Díky Bohu se nejedná jen o bezduchou, prázdnou variaci na téma Superunknown nebo Badmotorfinger, ale o svébytnou, osobitou nahrávku, která se může směle postavit na konec evoluční linie započaté epkem Screaming Life. King Animal tak volně navazuje v bodě, kde poslední tóny Boot Camp zanechaly svůj nesmazatelný otisk.

Nové skladby sice nechávají rozpomenout na léta dávno minulá, ale přesto dýchají svým vlastním životem, náladami, barvami. Soundgarden poskládali dílo, jež respektuje dávná pouta, nesnaží se je nijak obcházet či maskovat, současně však tvoří vazby zcela nové, pro jejich hudbu dříve netypické, přesto logicky vyplývající ze situace a momentálního rozpoložení. Jednotlivé střípky, svou strukturou i tvarem komplikované a stěží zařaditelné, do sebe zapadají s lehkostí a ladností, doplňují jeden druhého a i přes vzájemné odlišnosti a protikladné charaktery vytvářejí dohromady monolit pevný jak skála, na povrchu sice ledově chladný, uvnitř však tepající a živoucí. Tyto střípky ale stejně tak mohou symbolizovat sílu či jakési fluidum Soundgarden jako celku, který byl devadesátého sedmého roku rozbit a rozprášen. Žádný ze zbylých čtyř, jakkoliv nápaditý a pozoruhodný, už nikdy nedokázal svými vlastními silami dosáhnout takových výšin, jako ve chvílích, kdy spolu s ostatními tvořil zdánlivě nehomogenní, ovšem třaskavou energií a kreativitou nabitý, jeden jediný kus.

Po těchto nekonečných salvách pochvalných ód plných uznání a obdivu by se mohlo zdát, že King Animal symbolizuje naprosto sebejisté a ničím nezpochybnitelné vykročení vstříc světlým zítřkům a zaslouženým úspěchům… leč nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, bohužel. Mou bezbřehou radost a nadšení poněkud kalí dojem z nepochopitelně ořezaného, přebuzeného, přirozenost a dynamiku postrádajícího zvukového kabátu nahrávky. Ten v porovnání s libovolným, starším zástupcem diskografie Soundgarden zní jak práce zfetovaného dvorního masteringového inženýra Michala Davida. Bravo, věhlasný Tede Jensene a legendární Sterling Sound! Tohle se vám opravdu povedlo! Vymazat až na pár ojedinělých chvil geniální hru Matta Camerona a stejně tak zvonivou, jinak úžasně pulzující, baskytaru Bena Shepherda, to je vskutku silná káva. Smutnou realitou dneška bohužel zůstává, že podobná zvěrstva v současné době vnímáme jako běžný standard, kterému nakonec ještě rádi zatleskáme. Pokud doufáte, že vinylová edice nabízí oproti standardnímu CD o mnoho přívětivější a uchu lahodnější zvuk, vraťte se raději zpět na zem. Asfalt sice zní o poznání tišeji a díky analogovému zkreslení i lehce uhlazeněji, ovšem stále se jedná o ten samý, zkomprimovaný a ošizený master, pouze vyřezaný do vinylových drážek se všemi klady i zápory, které se k tomu váží. Nebýt této naprosto zbytečné kaňky, jež na samý závěr zprznila jinak výtečný výtvor, King Animal bych se nezdráhal označit jako jasné album roku, ale takto… Je mi líto, maximálně velmi dobrá nahrávka, což vzhledem k potenciálu, který skrývá, znamená citelnou ztrátu.