Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nenápadný projekt Jeffa Grimala z Great Old Ones s novým materiálem. Já sám jsem tento boční záměr zaregistroval až s promo deskou, která mi přistála na stole. Hned na začátku uklidním všechny nadšence okolo jmenované veličiny, z níž kytarista pochází, protože tyhle dva spolky nemají hudebně vůbec nic společného. Namísto Lowecraftovské temnoty a zatěžkaných blackových rubanic je tu vzdušná akustika a jen občasně nějaké ty perkuse. Tak se na to pojďme mrknout zblízka.

Stejně nebo podobně jako u Great Old Ones zaujme přebal, který není z jednoho pytle dnešních coverů. Skvělá mozaika či spíše ornament, podobný těm, jaké vymýšlejí ke svým deskám Tool. Po obrácení velmi stylově navržené pozadí s uceleným graficky jednoduchým vnitřkem. Od desky s takovou grafikou můžete čekat cokoli, co má snahu jít trochu do hloubky.

Smyčcové intro vystřídá překrásná akustika, která se proplétá s intenzivním violoncellem a jeho čistými kvintami. Hodně to připomene akustické výlety některých věcí od Les Discrets (například song Après l'Ombre), kdy s minimem dokážete maximum. Atmosféra je ovšem až barokní, ne taková, jakou by metalový fanoušek hledal u Kveldssanger od Ulver ( a dalších podobných).

Spíše bych přirovnal k Ne Obliviscaris v jejich mezihrách, jaké mají na všech deskách. Je to podobně experimentální a barvité. Hodně vynalézavé i v rytmech, jaké jsou nastaveny (pátá „Le Pendu“). Když desku slyšíte poprvé, nezaujme tak, abyste se hned vraceli. Já ji nechal ležet týden, možná i dva a pak se zase vrátil. Chce to pomalu, jako u každé folkové desky, která chce vnitřní klid a soustředěnost. Ono to postupně přijde. A pokud ne, je s muzikou už něco blbě.

Album Arcanes je možná krokem zpět co se týká virtuozity na akustiku, protože minulá deska, označená pouze symbolem ▲, byla nahrána s obratnějším kytaristou. Jean-Baptiste Poujol ale už na nové desce není a je to trochu znát na přístupu. Tam, kde minule trylkovaly dvě kytary, tam velmi výrazně promlouvá smyčec. Tam, kde bylo předtím piáno a elektrická kytara (ačkoli ve výrazně menšinovém zastoupení, vyloženě jako aranžérský nástroj), tam je teď dosazen zpěv. Dá se říci, že kapela prostě prošla nějakým stádiem vývoje a každá deska tak vedle akustických kytar používá jiné nástroje, aby dosáhla stejného efektu. Takže prohození kytaristů není vůbec na škodu.

Uznávám její kvality, které ale oceníte pouze v případě, že jste nadšenci do neofolku a jeho dalších odnoží. Poslouchá se to nádherně, zvuk je čistý a příjemný. Hodně plastický, má důraz mnohdy až rockové nahrávky (devátá průrazná „La Lune“, kde hodně práce zastane už i bicí sestava). Když si vezmu, co dělali Spectrale kdysi (třeba na splitku spolu s In Cauda Venenum a Heir), tak jsou na této desce hodně při zemi. Žádné divočejší experimenty a disharmonie (které jsou někdy trochu převzaté z Great Old Ones), přesto je druhá část desky uzavřena dvěma obdivuhodnými hutnými kusy (každý má okolo sedmi minut). Tady smekám. Stále hovoříme pouze o čtyřech lidech, kteří mají jen omezené množství nástrojů a základem jsou stále jen akustiky. Perkuse a violoncello. Celky jsou ale velké, vrstevnaté, mají vlastní děj. Neustále se mění a přelévají, gradující vnitřní napětí, skvělý timing.

Takže tedy nová deska a je proč zatleskat. A to jsem si původně myslel, že tohle nebude až tak ojedinělá věc, jakou nakonec je. Ovšem opět musím zopakovat, že musíte být posluchači, co tohle umění dokáží ocenit a už se mu nějaký ten pátek věnují.