Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Abych se přiznal, moc jsem nevěřil tomu, že by se Vanessa ještě dala dohromady a vyplivla další album. Ty dvě desky, které jsem si spojoval jako ty po restartu, tedy Ave Agony a Antidotum, jako by řekly dost na to, aby se kapela ještě pokoušela o třetí díl. Jako by to už stačilo, vyřvalo se ven, zase stáhlo ocas a dalo se na zasloužený odpočinek. Ale byl to omyl...

Ave Agony byla nabušená comebacková deska, bez které nešlo pár měsíců existovat a Antidotum byla zase jiná. Možná trochu ve stínu, ale semknutější a masívnější. A možná už ani ne moc EBM, jako spíš hezky opracovaný industrial rock. Mám rád obě, každou jinak, ale s Ghost Army jsem už vážně nepočítal. Armáda duchů ale povstala a plivla na svět svinsky dobrou desku. Nekompromisní, ultrazlou, se vší tou špínou posbíranou kolem nás a z nás, a taky s jistou dávkou recese, bez které by to nešlo. Ghost Army je o nadhledu, o vlastním názoru a v neposlední řadě o po okraj nahuštěné elektronice evokující staré časy prvních desek. Nejsem první, kdo to říká, ale vím co slyším.

Ghost Army je elektronická deska! Téměř bez kytar a úplně bez rockujícího tvrďáctví. Jednoduše proto, že je sama o sobě tvrdší i bez něj. Nepotřebuje ho, tak ho zavrhla. Když jsem zmínil recesi, rád bych k ní připočetl původní verzi 4/8, protože po jejím vyslechnutí mě pohltila zvláštní nechuť a nedůvěra. Vždyť to bylo stupidní... až nehodné jména Vanessa. Ale pro jistotu jsem si někde vzadu nechal místo pro možnost, že to všechno skončí jinak, mnohem líp. Že tomu jenom chybí šťáva. A to se stává, když dojde šťáva... Naštěstí to byl správný postup, protože ta nová šťáva je nakonec pro Ghost Army zcela určující. Je to jako obrození.

Vanessa se vydala na Slovensko a oslovila hlavní jména tamní tvrdě elektronické scény a bylo to stěžejní rozhodnutí. Největší stopu na novince zanechal K-Head (Kifoth), slušně se zapojil také Chris XX (Terminal State) a svým dílkem do mozaiky přispěla i dvojice Ryby-Headdreamer z Disharmony. Zkrátka a dobře Vanessa nechala tyhle muzikanty, aby po svém (samozřejmě pod dohledem) ušili starým feťákům z Prahy nový kabátek, ve kterém by se dalo chodit. Ale ne jen tak vyjít mezi lidi, ale pořádně je přitom zmalovat.

Ghost Army zní jako reunion staré Vanessy napumpované novou energií. Ta elektronika je totiž mučivě dobrá! Jako by tam někde v té zvukové změti pořád probublával rukopis Dana Rodného, ačkoliv se na nahrávce nijak nepodílel. Pak je tu osoba Amaka Goldena, která se na tom všem také výrazně podílela a společně s kapelou poháněla slovenské soukolí až k finální podobě Ghost Army. A ta ukazuje Vanessu jako 100% elektronickou bestii, která v sobě kumuluje všechno negativní stylem, že by leckterá blackmetalová kapela nad svým vetchým hrobem pozérství zaplakala. První poslechy z nějaké divně slisované mp-trojky jsem si nechal bokem a pořídil si CD. Až na něm vše vypluje na povrch a je slyšet, co být slyšet má. Měli byste postupovat stejně.

Vanessa je znovu EBM filharmonie hnusu. Nejvíc body music mi přijde nářez Fotr je v lochu, kde se to tluče pěkně nově i postaru - krutě a bolestně, až se musím smát, jak to jde přirozeně a hladce. Divná slova v jedné dlouhé větě? Nene, všechno jsou to synonyma. Pak jsou tu skladby jako Nepodobat se jim nebo Digitální řev, které v nekompromisním tlaku nijak nepolevují a já si po letech vyloženě užívám ty elektronické vychytávky, kdy zvuk alba jednoduše bodá a nemíní s tím přestat. Ten tlak je permanentní a nic na tom nemění ani hudebně volnější kusy jako Špína Evropy nebo Mrtvá dáma.

Když to vyloženě nehrotí a netlačí hudba, jsou tu texty, které to rozhodně hrotí. Nebudu je tady ale citovat, sežeňte si to. V Bílé bohyni jsem si našel svůj klenot, na který nedám dopustit a když vše končí Obyčejnou penetrací, ze které Disharmony sálají na sto honů (a je to dobře), jsem pevně přesvědčen, že původní pochyby nebyly na místě. Začínám s Nibiru a jede to celé nanovo, i když se to ve srovnání s dalším průběhem alba rozjíždí trochu těžkopádněji. To je spolu s Forejtem (ve výrazně lepší verzi) asi jediná malá kaňka. Ghost Army je kompletně hodně nakažlivá záležitost a kdo má rád, když se nejede dle obecného vkusu, měl by zkusit procitnout.

Vanessa je na sklonku roku 2019 pokropená živou vodou a je potěšující je slyšet v takové kondici. Vsadila na dobré lidi a využila materiálu, který si sama posbírala, aby nezněl obyčejně a nevzrušeně. Aby proměnil ta velká slova lidí, kteří se kolem kapely pořád nějakým způsobem motají, ve skutky. Nebyly to prázdné kecy, což je nakonec na celém tom "reunionu" to nejpodstatnější. Vanessa funguje, zní hodně přesvědčivě a momentálně je zbytečné se o ni strachovat.