Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nelehká práce, tihle Spektr. Uchopit tohle strojírensky pojaté temné umění bylo v minulosti mnohem snažší než dnes. Dvojice francouzských podivínů z kanalizačních prostor a vyřazených, dlouhodobě nevyužívaných, velínů před lety padlých lisoven, pojala své nové album "Cypher" poněkud jinak, než tomu bylo v minulosti zvykem. Tehdy páchli opuštěným prostorem o poznání hmatatelněji. Při putování tmou zavřené továrny se člověk občas tu a tam srazil s někým, kdo by mohl být členem Spektr. Minulost je ovšem minulostí, dveře sklepení, odkud byly slyšet kroky členů kapely jsou přivřené a monstrum slezlo z patra ještě níže, až pod povrch. Ne ale ve smyslu primitivismu, jakéhosi odevzdání se do spárů podzemního manévrování na zpátečnicky obyčejném industriálně-black metalovém písku. Toho bohdá nebude. A není.

Chlad Spektr, fet Spektr a hlavně filosofie samotná, je v progresivním náhledu na svůj žánr. Už tak poměrně experimentální záležitost se rázem stává ještě neuchopitelnější, výrazově roztaženější a náchylnou k různým, dříve neobvyklým postupům a disharmoniím. Jakkoli jsem tuhle dvojici v letech minulých v lecčems bral mnohem více, než stylově příbuzné a mediálně ošlehanější kolegy (Aborym, DHG, Blut Aus Nord) a lpěl na jejich ukrytosti, chcete-li čekání v závětří, o to více jsem z aktuální nahrávky v rozpacích. "Cypher" není deskou na dva poslechy, není jí ani na deset poslechů a obávám se, že ani po padesátém ušním kontaktu nemusí dojít k úplnému splynutí. Časem se sice daří rozdělit si některé momenty a vnímat je silněji, než v počátcích, ale uchopit desku jako celek je práce hodná experimentování s halucinogeny, popřípadě s velmi hrozivými sny podpořenými nepřetržitou nestřízlivostí. I tak je "Cypher" svázaná jednou atmosférou, negativní a velmi ponurou. Jen je její působení těžší a bolestnější než dřív.

Ano, Spektr nadále ve své tvorbě kumulují nervní black metal, nebo alespoň to, co z něj zbylo, studený industriální lomoz a ambientní plochy, které mají k poslednímu pohledu na denní světlo stejně daleko, jako zahradní odpůrce produktivní sezóny krtek sedící v hlíněném křesle u televize po vydatné večeři. Krtek? Proč ne, tady je přece možné všechno, halucinace neznají mezí. Slyším najazzlé postupy, slyším tlukot vlastního srdce, vidím kuchyňský nůž a propletené žíly svého předloktí. Pocity nejsou dobré. Pokud to Spektr takto chtěli, a já věřím, že ano, povedlo se jim navodit poměrně dost neutěšenou náladu a neustálé přemítání nad faktem, co že se to vlastně kolem mě děje. Přiznám se hned a bez mučení, které mně album "Cypher" každým novým poslechem poskytuje, že minulá léta diskografie Spektr ve mně zanechala hlubší otisk a přítomnost je zkrátka až příliš roztěkaným soustem na pohodlné trávení. Přesto jsem si i novinku po podzemí bloudících Francouzů oblíbil a nechám se jí vláčet po zechcané podlaze opuštěné fabriky. Fascinuje mě její pach. Tohle album docením až mnohem později, to jsem si jist. Chutnat mi začalo až teprve nedávno...