Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dva roky stará příhoda zkraje roku se velmi věrně opakuje. Agilní sousedé z Polska (říkejme jim třeba Agonia Records) nám znovu přihráli před kasu promo zmatených blackmetalistů Spektr. Jeden by se až bál, jak je jejich tvorba těžce prostupná, zakalená neradostným vnímáním okolního světa a pobytem na tripu vůbec. Pokud si pamatuji, u minulého alba "Cypher" jsem prohodil cosi o docenění této nahrávky po delším čase. To ale nepřišlo. Ne, že by Spektr ze svého nemocemi stiženého lůna vyplivli jedince tak slabého, že by jeho další existence nebyla možná, ale sešel z očí, sešel z mysli...

Tak jako tak, zpráva o novém nosiči přišla vhod. Jakýkoli nový průzkum podivné říše Spektr vždycky zaručeně pobaví. Je až s podivem, co všechno se dá s blackmetalovým mustrem včelí královny doma i v zahraničí provádět. V místech nesouměrného pohybu této zdrogované dvojky je jeho odkaz vláčen tak neurvale, až to vypadá, že úplně zmizí z povrchu. Vše je nadále pod povlakem těžším, než jsou ranní pytle pod očima, elektronické zlo na pomezí industriálu a ambientu strhává kytary dolů pod zem a jemnostpán Satan je pěkně namíchnutý z další sady neprodyšného negližé. Spektr prostě vezmou své kytary, nakrájí jimi oblohu jako blesky protínající tmu a pak jsou nemilosrdně topeny nánosy nehezké vize daleké budoucnosti. S plastickou duší a přesně naprogramovaným sledem dalších událostí.

Celé je to vlastně taková black metalem ředěná futuristická gameska a nakopnutější pokračování minulé fošny. Vokál téměř žádný, jen jakási počítačová deklamace, atmosféra stísněná až hororová a mysl pohroužena do deprese v pudové snaze přežít další chvilku v tomto ponurém prostoru. Spektr se na to zase snaží jít rafinovaně. Mezihry občas sklouzávají k jakési computerem (ne)řízené avantgardě, kdy to chvíli vypadá, že by si pánové střihli i jazzík, ale nakonec se vše zvrhne buď v blackovou rubanici, nebo je na ráně další elektronický brod fantazírující frustrace. Prostě a jasně, "welcome back in ghost hospital". "The Art Of Dissapear" na "Cypher" v lecčems navazuje, ale hlavně je tvrdší a přímočařejší. Nepůsobí tak šíleně halucinogenně a spíš spoléhá na osvědčené postupy, jak na další progres sebe sama, který by se mohl vymknout kontrole. Ovšem svým speciálním stylem, takže i řízená střela musí podstoupit pár zatáček. Jen tak, pro dobrý pocit ze hry.

Vlastní přístupy to studeného teritoria "The Art Of Dissapear" umí vyděsit, ale nic netrvá věčně ... Někdy mi to album stojí až v obličeji a někdy se do toho jeho vyčůraně vysmívám. Spektr jsou zkrátka svoji. Jsou z jiného světa a jsou v něm až po uši. Rád ho navštívím, rád si v něm přihnu. To ale nic nemění na tom, že si budu trvat na svém - "The Art Of Dissapear" není velkou temnou deskou, protože se na ní ve skutečnosti jen ošklivě smráká. 

Spektr znovu zaujali, ale znovu způsobem, ze kterého nemrazí. Sotva uhrane, netrvá dlouho a potom spadne do náruče lehké nevzrušivosti. Pravé nadšení zůstalo před fabrikou, ale i tak kapela předvádí dílo, které instaluje kvalitní vysoké vedení až hluboko pod povrch. A to se pořád počítá.