Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sphere - Blood Era

SphereBlood Era

Jirka D.5.7.2022
Zdroj: CD v jewel case s papírovým přebalem (# DP/048CD) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Řemeslně dobře zvládnutá deska pro fanoušky death metalu ze staré školy.

Členové polské deathmetalové kapely Sphere nejsou žádní zelenáči a stačí jeden pohled na seznam jejich dalších angažmá, aby jednomu bylo jasné, že o zkušenosti a oddanost věci tady nebude nouze. Tamtéž lze dohledat, že v sestavě už funguje pouze jeden ze zakládajících členů – bubeník Th0rn, kterého lze asi právem považovat za tahouna kapely – a že tři z pěti členů se ke kapele přidali během posledních dvou let. Otázku v tom smyslu, jak moc se díky nově příchozím proměnil nebo neproměnil výraz kapely oproti historii, nechám viset ve vzduchu jako čistě řečnickou, protože odpověď na ni neznám.

 

Ta historie není vůbec krátká, kapela letos slaví 20 let existence a aktuálnímu albu Blood Era předcházely další tři dlouhohrající desky (v letech 2007, 2012 a 2015), přičemž jak vidno ta přechozí je sedm let stará. Z takto dlouhé pauzy a ze zmíněné rošády v sestavě v posledních letech by se daly tvořit různé zajímavé příběhy, ale ty nechme pro dnešek spát, protože důležité je jedno – kapela žije a jako důkaz pod logem Deformeathing Production vyslala do světa poměrně hutnou nálož svého pojetí death metalu.

 

Sphere band

 

Jejich pojetí samo o sobě není kdovíjak zajímavé nebo originální a spíš než původními nápady vyniká nasazením, skladatelskou a hráčskou jistotou, vokální brutalitou a v neposlední řadě konzistentností celé desky. Ta svým obsahem spadá mnohem víc do staré školy, než že by se poohlížela po současných trendech a zapálení pro věc z ní je cítit na sto honů. Ani v nejmenším se nesnaží svému posluchači podlézat, obě kytary řežou do živého a sólují jen v nezbytně nutné míře. Na melodie se naprosto kašle a prakticky neexistují, vokál je brutální a bubeník jede jak mašina.

 

Jistou zajímavostí je rozčlenění materiálu samplovanými mezihrami, které svým charakterem balancují někde mezi velkolepou orchestrací ala Septicflesh a industriálně laděnou elektronikou. Kromě úplného úvodu se tyhle pasáže objevují ještě dvakrát třikrát během alba, které tak docela fajným způsobem rozčleňují a dávají posluchači vydechnout před další dávkou deathmetalových vitamínů. Poslech krátce přesahující 40 minut tak uteče jako voda a v posluchači snadno vzbuzuje pocit, že se pořád něco děje.

 

 

Sečteno a potrženo mi album Blood Era přijde jako solidní a přišlo by mi ještě solidnější, když by si někdo dal tu práci a neslisoval zvuk úplně na placku. Zvuk téhle desky je vůbec docela zajímavá věc, protože kromě nekompromisního masteringu zaujme i svou čistotou a jistou až jiskrností, což je pro mě tak trochu otázka, zda s ohledem na žánr je to vlastně dobře. Máte-li rádi u podobně laděného death metalu spíš smrdutou žumpu, může vám zvuk tohoto alba přijít až moc profi a docela naleštěný. Anebo to taky vůbec nemusíte řešit, když nebudete chtít. Je to na vás.

 

Sphere - Blood Era CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky