Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spineless Fuckers - Funny Games

Spineless FuckersFunny Games

Bhut6.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Lehce netypický grindcoreový výplod od lidí, kteří vědí, co činí. Žádné bezduché běsnění, nýbrž zdařilá dávka zábavy. Funny Games je svým způsobem jedinečná, na druhou stranu nikterak převratná.

Prodírat se světem grindcoreu a najít něco originálního je úkol nelehký, protože v téhle branži se na originalitu příliš nehledí. Ale stejně i tak se dá po bedlivém průzkumu vydloubnout z podzemí kořínek kapely, která se kroutí trošku jinak než ostatní. Jednu takovou relikvii jsem vyhrabal právě u nás v ČR, konkrétně v Brně. O to více je mi ctí vám představit pětiletou skupinu Spineless Fuckers a jejich loňský výplod Funny Games.

 

V jejich hudbě najdeme vše, co v daném žánru hledáme – bordel, marast, krátké songy s kytarovým úpěním, humor a tak dále a tak dále… Ale čím že jsou tito bezpáteřní hajzlové výjimeční? Řeknu to bez obalu – violoncellem. Šílené? Ano, o tom to přeci celé je. Tady se nehraje na nějaké technické kejkle, ačkoliv hráčský a řemeslný um kapela v krvi také má. Pokud jste k jejich jménu dosud nepřivoněli, možná napomůže nápověda, že tři z pěti členů působí/li v známé úderce Mincing Fury And Guttural Clamour Of Queer Decay. Takže nemusíte mít strach, že jde o nějaké amatéry. Zvláště nemusíte mít obavy, že půjde o cosi průměrného, díky líbeznému skřípání a vrzání čela (a samozřejmě i jeho normálního zvuku) se výraz posouvá.

 

Nejde jednoznačně napsat, že by bylo violoncello nějakým velkým tahákem kapely. Jsou zde sice skladby, kterým tento nástroj nádherně dominuje a v kombinaci s grindcoreovým zbytkem vytváří netušený kontrast, ovšem jsou zde i skladby, kdy se tomuto nástroji příliš prostoru nedopřává. Tato muzika nezná hranic a nemá žádná pravidla, tak se nikdo nemůže divit, že dominantní a netypický jev kapely není vždy stěžejním pojítkem jednotlivých songů. Důraz je kladen na přímočarost a vyhlazovací techniku. Na druhou stranu to tempo, taktéž není zas kdovíjak zběsilé. Spíše takové střední, střídmé s občasnými výpady. Ničeho originálního se nedočkáte, tedy krom partů s cellem. A je třeba zde vůbec hledat originalitu? Není, tady jde spíše o humornou formu textů a celkový vtipně zabarvený výraz kapely. Grindcore je buď o hnusu nebo zábavě (nejlépe o obojím) a Spineless Fuckers kráčejí tou druhou cestou.

 

Deska Funny Games je plná přímočarých skladeb, které říkají vše na rovinu bez zbytečných vytáček. Je tak zcela otevřena každému posluchači bez rozdílu a kdo je tomuto žánru nakloněn, jistě její kvality ocení. Kdo však grind neuznává, bude pro něj tento počin jen dalším v dešti podobných. Já osobně jsem s dílem celkem spokojený - není to žádná tuctovina, ale poctivá upřímná porce rachotu podaná ve střízlivé časové velikosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 8.3.13 10:00odpovědět

Omluva, opraveno ... s Bhutem si to vyřídím :)

Kuře / 7.3.13 18:25odpovědět

Je nutno podotknout, že Kuře už není cca 2 roky zpěvákem, tak si to upravte..

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky