Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bývaly časy Innocence a bývaly časy, kdy běžel takový seriál recenzí o starých nahrávkách mého mladého věku. Od té doby jakoby uběhlo století, tolik věcí je jinak, ale přece jen mi to nedá, abych se k některým starším věcem ještě nevrátil. Takže pro tentokrát zařazuju mezi nové nahrávky vsuvku v podobě Spineshank, což byla sice kapela cejchovaná nu metalovou nášivkou, ale osobně ji řadím spíš k jakémusi odlesku industrial metalu(coru), nebo prostě metalu s výraznou složkou elektroniky. Však jsem se k nim dostal částečně i přes Fear Factory, kteří v té době (2000) měli už léta největší slávy za sebou a jejichž vliv je v muzice Spineshank slyšet asi nejvíc. Důvod zařazení této party z L.A. je jednoduchý – znovuobnovená formace pod vedením zpěváka Jonnyho Santose právě vydala novou nahrávku (po devíti letech) a tak na dnešní recenzi hned naváže další, zabývající se děním aktuálním a předesílám, že – bohužel – dosti mizerným.

The Height Of Callousness je v diskografii kapely druhá deska a již v době před jejím vydáním bylo jméno Spineshank skloňováno poměrně s respektem – spolupráce s Dinem Cazaresem, upsání se Roadrunneru, úspěch debutu Strictly Diesel (1998), velká módní vlna nových kapel v L.A., koncertování právě s Fear Factory – to všechno posunulo kapelu na výsluní, na kterém se jí podařilo vydržet až do roku 2003, kdy vychází poslední album a singl „Smothered“ je nominován na Grammy. A pak už následuje sešup a pád, jak to občas (a kritičtější povahy klidně napíšou „dosti často“) u podobných hvězdiček chodí.

Ale vraťme se do roku 2000 a k druhému albu. Z toho prvního si přineslo poměrně agresivní přednes, především vokály jsou nařvané a ostré, což je jeden z poznávacích znaků Santosova projevu a civilnějšího pojetí hlasu si užijete jen málo (namátkou v úvodu „Synthetic“ nebo v refrénu „Transparent“). S tím jde samozřejmě ruku v ruce zvuk kytary, rovněž hodně ostrý a výrazně vytažený dopředu, takže rytmická sekce docela ostrouhává a při vší úctě mi album jako tvrdé (i když se o to hodně snaží) nijak zvlášť nepřipadá. Ve studiu The Chop Shop udělali prostě mix takový, aby album řezalo a krájelo, vokál a kytara vpřed, z bicích se dostalo hlavně na činely a virbl, no a mastering ve Sterling sound provedený velmi populárním Tedem Jensenem to celé zahustil a nařval, takže výsledek ... řve a řeže, jak jinak.

Proč se tedy dostalo Spineshank takové popularity? Tak především to tehdy byla móda – tvrdé party hrající tvrdou muziku, která byla velmi dobře fungujícím způsobem zjemňována melodickými linkami a líbivými, lehce zapamatovatelnými refrény. Oproti běžné populární produkci přece jenom skok do metalu a příklon k „druhé straně“ kultury, té zlobivé a rebelské, přitom ale dostatečně stravitelné, aby se slabší povahy nepos...ly. A tohle Spineshank uměli. Napasovat na říznou sloku silně přitažlivý refrén, pořádně si u toho zařvat a stále si udržet jakous takous kvalitu – to vše znamenalo slušnou fanouškovskou odezvu a následnou letenku na Ozzfest, turné s Disturbed, Mudvayne, Orgy a dalšími. Je asi všem jasné, že album táhnou především hitovky a pokud berete hit jako cíl, budete spokojeni. Tedy téměř, protože vedle jasných trumfů se vyplňuje i kartami nižších hodnot a tak bychom klidně mohli utrousit poznámku o tom, že album nasbíralo bobříky především díky singlům „Synthetic“ a „New disease“ (nic proti nim). K nim můžeme s klidným svědomím přidat i závěrečnou „Transparent“ a snad i úvodní „Asthmatic“, či devátou „Seamless“ a sedmou „Play God“,... No prostě a zkrátka – žádné schody nevedou do nebe (i když se Led Zeppelin snažili dokázat opak) a tak při opakovanějším poslechu dojdete k závěru, že skladby jsou vařeny podle stejného receptu stavícího vedle sebe říznou sloku a přijatelný, líbivý refrén, do zvuku je zamíchána pořádná porce elektroniky, která si většinou žije svým vlastním životem, občas upraví vokál, sem tam připomene Orgy (je možná otázkou, kdo koho vlastně připomíná – tyhle kapely existovaly vedle sebe v podstatě ve stejnou dobu), ale nejvíc vás zavede k již zmíněným Fear Factory a občasně díky rytmice zavane vítr od Rammstein. Na jednu stranu tu máme album veskrze přijatelné a poslouchatelné, na stranu druhou odráží spíš tehdy módní vlny než nějakou velkou muzikantskou erudici.

Ve své době byli Spineshank zkrátka populární a tahle nahrávka jakbysmet. V toku času jejich jméno zšedivělo a vlastně není divu, ono při bližším pohledu na dnes recenzovanou desku dojdeme k závěru, že se toho zase tolik nestalo. Pokud jste se prokousali ukázkou, snad ještě doporučím skladby „New disease“ a „Play God“ a to proto, že v nich je koncentrované vše, co Spineshank představovali – corový naštvaný řev, hezký refrén, řízný zvuk, jasná kompozice, hromada elektroniky a nepopiratelná schopnost napsat chytlavou písničku. Co by za to někteří Pokustóni dali...