Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvrdit jaksi všeobecně, že některá vydavatelství jsou zárukou kvality, by asi znělo trochu nabubřele, ale když pak realita tuto skutečnost potvrzuje, mám z toho skoro až radost. Ipecac Recordings mohou být jedním z takových úkazů a jejich jméno snad není nutné představovat, stejně jako není nutné představovat osobnost, která za tímto labelem stojí. Loni na podzim mě s tímto logem potěšily dvě desky, a to tak že hodně, byť každá z nich na to šla z úplně jiného konce. Ale jak pokračování zajímavě rozjeté dráhy superkapely Dead Cross, tak nespoutaný punkový duch mládežníků The Bobby Lees měli a mají doteď moje sympatie a taky čestné místo v hudební sbírce. No a teď Spotlights.

Nebudu si tady hrát na přemoudřelého a otevřeně přiznám, že tohle jméno je pro mě nové, ještě voňavé, i když kapela jako taková už nová není (voňavá nevím...) a jejich aktuální deska Alchemy for the Dead je v pořadí těch klasických řadovek už čtvrtá. Nedokážu proto rozklíčovat příběh, na jehož prozatímním konci se vyskytlo tohle album, unikají mi souvislosti, hudební vývoj, byl-li jaký, ale nic z toho mi nebrání napsat, že novinka je skvělá. Svou atmosférou, svobodným přístupem kapely ke zvuku, k dramaturgii desky, k žánrům a jejich vzájemnému prolínání.  

Vůbec otázka žánru je v tomto případě těžko uchopitelná, protože různých vlivů a postupů se v jejich muzice potkává několik a žádný z nich podle mě nepřevažuje ty ostatní v nějaké výraznější míře. Ostatně bych si troufl to celé otočit, protože po skutečně dlouhé době (až na výjimky ... třeba domácí Forgotten Silence) nemám pocit, že by se kapela snažila strefit do nějakého žánru, že by se nutně musela nějak hudebně definovat, ale naopak je o to ona, která utváří a definuje výsledek. Která si pouze půjčuje určité postupy a zvyklosti z různých stylů, ale sama je přetváří, kombinuje a prolíná, a ve výsledku tak velmi osvěžujícím způsobem utíká z definic a schémat. A tohle mám rád.

Pokud jako výchozí bod použijeme titulní obálku alba, napadne nás asi cosi o gothickém rocku či metalu, ale myšlenky na devadesátkové Paradise Lost nechme zcela stranou. Spotlights jsou mnohem dál (myšleno časově) a zvukově jinde. V jejich hudbě se prolínají vlivy shoegaze a zasněnosti Nothing s naléhavostí post-punku (překrásně v Sunset Burial) a kytarovou hrubostí a minimalismem True Widow. A ačkoliv mezi lehkým dream rockem a těžce zboostrovanou kytarou leží občas jen zlomek vteřiny, dělicí linie neexistuje a spojení všeho dohromady je maximálně přirozené a intuitivní. The Alchemist a Sunset Burial můžete zkusit za všechny ostatní jako příklad, ale stejně vám to nedá a hned po nich zkusíte i ty další.

Pojivem a zastřešujícím elementem všech těchto přístupů a vlivů (a to jsem ani nezmínil psychedelický rock) je celkově silná a hutná atmosféra na straně jedné, a za mě na straně druhé velmi systematický, pečlivý a komplexní přístup k aranžím, zvuku jednotlivých nástrojů a jejich kombinacím. Jakkoliv může deska na povrchu znít jednoduše až prostě, její vnitřní svět je velmi důmyslně poskládaný hudební ekosystém vedený jasnou uměleckou myšlenkou, využívající velmi bohatou paletu možností a postupů (například zjevení se saxofonu ve False Gods). O to potěšitelnější je potom zcela přirozený posluchačský komfort - skladby jsou srozumitelné a ve své podstatě snadné, a nechybí ani jedna čistokrevná hymna v podobě Crawling Toward the Light.

Moderní. Velmi nerad to slovo používám, protože většinou pro jeho opodstatnění chybí argumenty, a ještě častěji se zaměňuje se slovem módní, ale v tomto případě je naprosto namístě. Tohle je moderní deska, která je složitá i poslechově vstřícná současně, technicky zvládnutá, celkově sevřená silnou atmosférou, ale současně velmi variabilní co do přístupů, aranží i rozpětí zvuku. Můžete ji jen tak poslouchat, nebo se v ní vrtat. Osobně doporučuju to první.