Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Staind - Staind

StaindStaind

Jirka D.10.10.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Podle mě jsou Staind typickou ukázkou kapely, která bojuje s touhou „zařvat si z plných plic“ na jedné straně a se snahou „být slavný a oblíbený“ na straně druhé. Jsem rád, že na novince alespoň v rámci nastavených mantinelů a pravidel převažuje snaha první zmíněná.

Dnešní recenzí se podíváme za velkou louži za springfieldskou kapelou Staind. Posuneme se z více méně undergroundových vod do světa velkých amerických prodejů, hudebních žebříčků, charts, awards a podobných, jistě pro některé z vás komerčních a tudíž nestravitelných záležitostí. Tuhle partu jsem poslouchal kdysi dávno, v dobách mého dospívání jsem zaregistroval první tři desky a se čtvrtou nahrávkou 14 shades of gray (2003) můj zájem celkem svižně opadl. Z původní syrové a řízné muziky, blížící se něčemu jako post grunge, se stala popově znějící výrobna sladkých písniček, kterou jsem přenechal mladším. Následující dvě desky jsem už vůbec nevyhledal, neměl jsem nejmenší motivaci a to až do doby, kdy jsem se zaposlouchal do novinkového alba. Doplňoval jsem mezeru.

 

Už přesně nevím, co stálo za mou zvědavostí vrátit se k této kapele a poslechnout si jejich sedmou studiovou nahrávku, asi ona zvědavost sama o sobě. Možná mě nalákalo i prohlášení frontmana Aarona Lewise, který o nových skladbách v rámci promo slibů prohlásil, že: „every one of them is heavy or heavier than the heaviest song on the last record“ (tedy že každý song na nové desce je tvrdý nebo tvrdší než nejtvrdší song z nahrávky minulé). Mohl bych jízlivě prohlásit, že „přetvrdit“ minulou desku by neměl být problém, ale snažme se brát věci s humorem. Inu těšil jsem se a čekal nějaký návrat ke zvukovým kořenům Tormented či Dysfunction, ať už si o podobných návratech myslíme cokoliv. Nechme vody plynout.

 

Asi by nebylo na škodu doplnit nějaké zákulisní informace, ať si uděláme poněkud ucelenější obrázek o dění před vydáním eponymu Staind. Krátký čas po nahrání desky odchází ze sestavy kapely bubeník Jon Wysocki, čímž se line-up mění poprvé v historii fungování – a to se počítá od roku 1995! Kromě pozice bubeníka (prozatím obsazené pouze koncertním hráčem) se změnil i název desky, která se původně měla jmenovat Seven. Celkem zajímavé je vypouštění singlů, ale i jiné zveřejňování materiálu, který uceleně vyšel až 13. září. Kromě pilotního singlu Not Again (vč. videa), byla na soundtracku k filmu Transformers: Dark of the moon vypuštěna skladba The buttom, v červnu byl zveřejněn song Eyes wide open a v srpnu Paper wings. Následně bylo téměř celé album zahráno živě na benefičním koncertu k „výročí“ 11. září. Nu, teorie by dnes bylo víc než dost, jdeme se podívat na výsledek.

 

Nové album zůstalo tak někde na půli cesty mezi slíbeným a očekávaným a míchá (poměrně zdařile) obě polohy staindovského projevu. Úvodní Eyes wide open budiž toho důkazem, v dobré shodě vedle sebe existují hrubší pasáže podpořené hodně dunivou rytmikou a pasáže silně melodické, kdy se nejvíc uplatňuje Aaronův typický hlas a občas se i kytary vydají na vzletné dobrodružství plné harmonie. Celkem zajímavé je sledovat, v jakém poměru oněch dvou přísad jsou jednotlivé skladby namíchány a na kterou stranu se pak naklání celkový dojem z té či oné písně. Krapet mi to připomíná období na počátku milénia a desku Break the cycle, nebo jejich kolegy Creed, které jsem toho času taky občas protočil v přehrávači. Už třetí Failing je poměrně pomalá a jaksi melancholická záležitost poskládána podle zaběhlých pravidel o refrénu a sloce. Naproti tomu je čtvrtá Wannabe poměrně syrovou jízdou vracející se duchem do počátků bandu, u které se občas nemůžu ubránit dojmu (zvlášť v rapované části, za kterou je snad zodpovědný Snoop Dogg), že poslouchám staré Korn. A jede se dál a poměr stran se opět obrací, protože přichází pátá Throw it all away a to je slaďáček s hutnějším pozadím jak vystřižený z předešlých desek, fanynky brečí, křičí a šílí, aby hned v zápětí vášnivě objali svého drahého s představou Aarona Lewise před očima. Tohle Staind prostě umí, neberu jim ani notu. Bez objímání kohokoliv jedu dál, poslouchám a přemítám. Skladby plynou, stále podle stejného receptu, poslouchatelně, přístupně a moje rozpoložení se nedá nazvat ani únavou ani bezvýhradným nadšením, snad s výjimkou osmé Now, která šlape prostě výborně. Exkurze deskou je zakončena poslední skladbou Something To Remind You a to je opět medová lázeň pro všechna zhrzená srdíčka krásných dívenek, takový ten pomaláček na závěr. No, obešel bych se bez něj.

 

Staind na nové desce skutečně přitvrdili, i když nemám pocit, že bych se navrátil do těch syrových počátků, které jsem tak rád poslouchal ve svém -náctiletém období. Tvrdost desky je taková, aby dostála prohlášením a slibům a přitom aby stále zajišťovala plné stadiony a příčky v Billboardu. To nemyslím nijak ironicky, beru prostě Staind takové, jací jsou a rozhodně nemám touhu vyzdvihovat UG scénu pro UG sám a naopak hanět slavné kapely z podobného principu. Staind odvedli a v rámci možností odvádí slušnou hudební práci a zároveň se u toho chtějí líbit. S novou deskou nemám problém a určitě se k ní budu vracet raději než k předchozím třem nahrávkám, na kterých to prostě přesladili.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky