Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Static-X - Project Regeneration Vol. 1

Static-XProject Regeneration Vol. 1

Bhut20.2.2021
Zdroj: CD //#OEG001CD
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Takové povídání o tom, kterak nová deska Static-X vyšla, proč o ní píšu a proč je vlastně úplně v pořádku si jí užívat.

Povídání o nové nahrávce kapely Static-X osobně nedokážu realizovat bez uhýbání k osobním zkušenostem, a tak bude tato recenze taková… jiná. Zkuste mě vzít na milost.

 

 

První setkání s tvorbou Static-X jsem prodělal skrze kompilaci Rock It! 2004, která v daném roce vyšla jako příloha časopisu Report (dříve titulovaný jako Rock Report; k tomuto časopisu se vztahuje veselá historka, kterou jsem zažil, tuším, ve Vacově u zdejší trafikantky, která na dotaz, zda má časopis Report, ochotně nabízela novinový výtisk letitého plátku Nei Report. Co na tom, že jsem toho času teprve čekal na vydání občanky, zřejmě bylo zkušeným okem odhadnuto, že lechtivé čtení mi bude blíže k duhu, než-li nějaké plkání o muzice). Tam byla umístěna do společnosti jmen jako Maroon 5, Type O Negative, Ska-p, Fear Factory nebo Gene Simmons (dodnes tohle CD znám zpaměti). Static-X se zde uvedli skladbou Destroy All, což je otvírák desky Shadow Zone, kterou mám dodnes z jejich tvorby nejradši. Asi právě kvůli předloženému příběhu, protože to bylo zkrátka „to první“.

 

Jak šel čas a internet se stával samozřejmostí, kamarádi ze základky postahovali nějaká do té doby vydaná alba. O pár let později jsme hltali novinku Cannibal a považovali Static-X za hodně originální kapelu. Byla to taková doba vln nových kytarových směrů a my těmito bouřemi rádi raftovali. To máte System Of A Down, Korn, Limp Bizkit, Mushroomhead, Slipknot, Sum41, Disturbed, Mudvayne a neskutečná řada dalších, byť jepičích kapel. Statici si však vedli svou strojovou muziku po svém a my jim to žrali, nebo alespoň já jim to hodně žral. Časem jsem pochytil, že své největší slovo měli na debutu Wisconsin Death Trip a pak už jeli jen zavedený mlýnek stále dokola (viď Jirko), ale osobně mě k dané tvorbě váže především nostalgie. Zkrátka prvních 5 řadových alb plus jednu kompilaci ctím dodnes. Rozčarování a vyloženě zklamání přišlo až v roce 2009, kdy vyšlo album Cult Of Static a jelikož se má pisatelská choutka v té době začala nadšeně rozjíždět, sepsal jsem nějaké rozumy o albu i já a vy si to dnes můžete také přečíst s drobnými zásahy odstupu tří let. Ovšem od té doby kapele nevyšlo zhola nic. Důvodem je prostý fakt, že hlavní xicht, hlas, vlas a tvůrce kapely - Wayne Static - se v roce 2014 předávkoval léky a alkoholem a důsledky byly fatální a definitivní.

 

 

Nové album pojmenované jako Project Regeneration Vol. 1 vzbuzuje proto celou řadu otázek a zvědavost. Ta první je logická – kdo zpívá. Název počinu napovídá, o co vlastně jde. Je to prosté. Producent kapely a zbylí členové už dříve našli ve svých archivech několik záznamů a rozpracovaných písní s Waynovo hlasem. Nejdříve tomu nechali nějaký čas (protože na to přišli příliš brzy po kamarádově smrti) a celý nápad uzrál prakticky nyní. Respektive deska vyšla již v roce 2020 a ani ta se neobešla bez klasických tahanic o prachy. Někdejší kytarista, který se na novém albu již nepodílí, si totiž dobře pamatoval, že svého času dané skladby pomáhal psát a skládat. Jak si honoráře banda rozdělila, ale nechme Fakkeru. Zkrátka jde o staronové skladby, které mají dotaženou formu aktuální sestavy. Využity byly záznamy vokálů a celé se to upeklo v novém hávu.

 

Vzhledem k tomu, že jde o sesbíraný materiál z různých let, je tento efekt na náladě alba znatelný. Nejblíže v diskografii má deska období Start A War a po jejím boku by fungovala určitě skvěle. Pořád je to lepší deska, než jedenáct let stará věc Cult Of Static, která prostě nemá šťávu ani s odstupem tolika let. Dravost a agrese Cannibal tu však chybí, proto si můžeme Project Regeneration situovat zhruba do roku 2006. Střelba od boku a čistě teoretická rovina.

 

 

Hudebně se děje klasický mustr, který kapela jede právě od své prvotní skvělé desky, která mnohým stačí a je to tak určitě správně (viď Jirko). Vzhledem k tomu, že už v tvůrčí době byly tyto skladby odsunuty do pozadí, musíme počítat s nepříliš údernou strukturou. Nějaké pecky to ale jsou, to zas ne že ne. Deska šlape, hraje skvěle a poslech si náramně užívám, ale pořád raději sáhnu po starších kouscích. Je to spíše takové doplnění pro skalního fandu, co třeba pláče po nápravě za poslední utahané album. Třeba já. Vnímám to tak. Nejde o nějaký nový směr, druhý dech, či jiné vzkříšení hořícího loga kapely. Je to jen moment, kdy přišla ta chvíle pro vzpomínání. Oceňuji práci, kterou si s tím zaručeně všichni dali a určitě to byla solidní piplačka, ale než jako řadové album bych to možná označil za další kompilaci, či archivní sběr. Na druhou stranu je mi jasné, že spoustu koster původního doznalo citelných změn a rozdílů a proč to tedy nevydat jako nový kus. Ostatně, pokud vím, kapela je koncertně činná (v rámci soudobých možností). Samá polemika…

 

 

Industriální metal, který Static-X odjakživa produkují, má své jasné parametry, pravidla a rukopis. Opět je poznáte i přes možný vliv Ministry, neb Al Jourgensen si tu také zahostoval. Nechybí vesničková Otsego úlitba. Zkrátka všechno se to tváří, jako by od poslední desky neuplynulo přes deset let, Wayne tu žil stále a kapela prostě přišla s další porcí svých kejklí. A to se mi na té desce líbí. Sice je v bookletu asi třikrát uvedeno, že je dílo věnováno právě Waynu Staticovi, ale co už. Pro takové příjemné osvěžení tohle dílo bude fungovat určitě skvěle. Dovětek za názvem Vol.1 však dává dále tušit, že nejde o jednorázovou akci. Na druhou stranu, já třeba stále vyhlížím Part 2 EP The Unquestionable Truth od Limp Bizkit, což byl skvělý kousek datovaný rokem 2005. Nechme se opět překvapit…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 22.2.21 17:20odpovědět

Mimochodem Nei Report ještě stále vychází. Respektive před cca čtyřmi roky vycházel. Ze zvědavosti jsem se na něj jednou čistě akademicky ptal trafikantky, která dala oči v sloup, že ať tady nic nehraju a tady ho mám, bude to třicet pět korun. Je dost možný, že báby od pultu maj s tim plátkem nějakou smlouvu či co.

Jirka D. / 20.2.21 12:57odpovědět

Pravda, stačí mi Wisconsin Death Trip, to je pecka. Koupil jsem si svého času ještě Machine, ale to už mě tak nechytlo a dál jsem kapelu moc nesledoval. Ale po pravdě mě recenze navnadila si tuhle novinku tak trochu s Waynem a tak trochu bez Wayena poslechnout. Uvidíme, ukázka se mi líbí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky