Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steve Von Till - Alone in a World of Wounds

Steve Von TillAlone in a World of Wounds

Monachos12.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Steve Von Till na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a přírodou a snaží se zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

Je to již 25 let, co Steve Von Till vytvořil debutové album svého sólového projektu, který nese jeho jméno. Pro lidi, kteří ho znali jako člena post-HC/metalové bestie Neurosis, to byl trochu šok. Přiznám se, že pro mě taky, ale jeho „deep folk“ jsem si poměrně rychle oblíbil a postupem let jsem dokonce začal tuto jeho hudebně-poetickou formu upřednostňovat před jeho domovskou kapelou. 


Alone in a World of Wounds jakožto nové album navazuje tam, kde předchozí No Wilderness Deep Enough skončilo, a zahajuje novou éru tvorby tohoto zádumčivého barda. Na prvních čtyřech albech byly hlavními složkami hudby kytara a jeho hlas. Zpěv zůstal, ale „kytarové časy“ jsou (zřejmě) pryč. Možná i vlivem jeho ambientního projektu Harvestman se ze Steva- písničkáře stal Steve- skladatel, kterému už k vyjádření hudebních nápadů nestačí jen kytara. Ke zhmotnění svých hypnotických elegií využívá kromě různých studiových mašinek a syntezátorů také malý orchestr. Kromě Steva se na nahrávání nového alba podílelo dalších 8 hudebníků. Steve však neodložil svou kytaru někam za skříň, kde na ni sedá prach. Na aktuálním opusu je přítomna ve své elektrické i akustické podobě. Nehraje sice zdaleka tak důležitou roli jako v minulosti, ale má zde své nezastupitelné místo. Dominantními nástroji na tomto albu jsou klavír, který obsluhuje sám Steve, a violoncello Brenta Arnolda. Z méně tradičních nástrojů bych zmínil především francouzský (lesní) roh, jeden z nejsmutnějších a zároveň nejmajestátnějších nástrojů. Přestože se objevuje pouze ve dvou skladbách, zanechává silný dojem, který ve vás zůstane ještě dlouho. 

 

Steve Von Till


Navzdory nástrojové pestrosti je to stále ten starý dobrý Steve. Hluboké, táhlé, zádumčivé melodie, strohý minimalismus a katarzní temnota plující po ambientních plochách. Nedávno jsem se setkal s uštěpačným komentářem, že Steve Von Till je „ten týpek, co už dvacet let hraje pořád stejnou písničku“. Svým způsobem je to pravda. Steve je konzistentní a autentický, protože jeho osobnost je vyzrálá a pevná jako skála. Výstřední a rebelské období hledání sebe sama už má dávno za sebou. Našel už sám sebe a je zakořeněný stejně hluboko jako staletý dub. Na druhou stranu bychom mu křivdili, kdybychom řekli, že se do omrzení opakuje a požírá sám sebe. Nejen jeho poslední dvě alba jsou důkazem, že chuť k hudebnímu experimentování a objevování nových zvukových prostorů je mu stále vlastní. To vše se děje na úzce ohraničené ploše minimalismu, a proto jeho hudba vyžaduje maximální soustředění a bdělou pozornost. Je to hudební meditace, transcendentální zvukový rituál, který zpomaluje dech i tep a mysl levituje v bezčasí. 


Steve Von Till je stále věrný svým folk/blues/country kořenům, i když už nejsou tak slyšitelné jako na jeho prvních albech. Alone in a World of Wounds není jen abstraktní symfonie, která se vznáší kdesi v nebeských výšinách, daleko od smyslového světa. Steve stále skládá písně, které zavánějí autentickou člověčinou a živočišnou mystikou přírody. Jeho hluboký, nedokonalý vokál dodává písním okouzlující zemitost. Steve si je vědom hranic svého hlasu a dokáže s ním pracovat velmi promyšleně, a přitom se nebojí prozkoumávat nové cesty, aniž by přepínal své síly. Příkladem toho je zdánlivě nevinné, ale odzbrojující emotivní „hmkání“ použité jako refrén ve skladbě Horizons Undone. Skladba The Dawning of the Day (Insomnia) zase poukazuje na to, že Steve je nejen hudebník, ale také básník, a tak v ní místo zpěvu slyšíme „jen“ jeho magický hlas recitující vlastní verše za působivého doprovodu klavíru a violoncella.

 

Samotný název alba byl inspirován citátem lesníka a environmentálního filozofa Aldo Leopolda z almanachu A Sand County Almanac: „...jedním z trestů za environmentální výchovu je, že člověk žije sám ve světě ran.“ Steve na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a matkou přírodou. Právě zde vyvěrá pramen spirituality a katarzního smutku, který se ladně vine jako had celým albem. V tomto kontextu se album Alone in a World of Wounds stává jakýmsi šamanským léčebným rituálem - psychedelickým zážitkem, který má zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky