Recenze: Steven Wilson - The Future Bites

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Steven WilsonThe Future Bites

Sarapis21.5.2021

Zdroj: CD, mp3 320

Posloucháno na: CD player Yamaha, mp3 player + Canton // AKG K240

VERDIKT: Steven Wilson hledá a nachází. Na nové půdě pod nohama stojí vcelku pevně.

Toulavá chodidla obrýleného hledače progresivní many se nám naposledy ukázala v odvážném úkroku stranou od žánrových normostran prostřednictvím alba To the Bone (2017). Na něm Steven Wilson odhalil nejen svou hruď, ale i náklonnost k synth-popu a jednodušším strukturám sebevyjádření. Možná tím jeho akcie po mistrovských progových kusech The Raven that Refused to Sing a Hand Cannot Erase v očích některých fans klesly, ale kredit svébytného umělce to nepoznamenalo. I tato deska se povedla. Kontext nového alba ukázal, že To the Bone byl rozcestník s jedinou cedulkou, jejímž směrem se bosé kroky tvůrce vydaly hbitě dál. Nestabilní podlaží dnešní doby však zhatilo některé plány. Odložené turné, narušený koncept, odložené vydání The Future Bites. Ale Wilson se činil. Točil videa, vydával singly, držel se v povědomí. Taky se oženil a pořídil si psa. Ten se jmenuje Bowie a má svůj vlastní instagram. WTF? TFB!

V souladu s osvědčeným heslem kdo uteče, vyhraje opustil Wilson se ctí dobyté a opanované teritorium progresivního rocku už předchozím albem. Přídomek vyznačující příklon k posouvání se vpřed mu však na míru šité sako zdobí dál. Dalo by se namítnout, že svět podle Wilsona míří v některých ohledech spíše směrem vzad, ale forma i obsah, které autor přetváří k obrazu svému, jsou moderní a osvěžující tak akorát na to, aby se obloukem vyhnuli všemu archaickému. Zároveň ubylo floydismů, místo nichž jsou hybnou silou širé zvukové pláně synth popu, což je prakticky vzato skutečně mladší zdroj inspirace, přinejmenším o dekádu.

Koncept TFB začal do éteru prosakovat vzhledem k tehdy netušeným rozměrům pandemického průšvihu už začátkem loňského roku. První náhledy moderního a strohého designu nepotřebných věcí a hned ze startu singl hodný mistrů - Personal Shopper. Studený dotyk na zátylku, jehož jsme se od Wilsona dočkali nejednou v minulosti, ale tentokrát i se suchým úšklebkem britského humoristy, který odcizení, dominanci zprostředkované reality a dezinformační prostředí reflektuje s decentní břitkostí. Jestli je album TFB něčemu výrazně vzdálené - a Personal Shopper to už na začátku naznačil -, pak je to moralizování a vyčítavé míření prstem do davu konzumentů a maniaků ze sociálních sítí. Wilson netlačí na pilu a svou dystopii servíruje s nadhledem. Bodejť, když fotí a pak postuje Bowieho kulky, že ano…

Přestože Wilson neměl v minulém roce o střelný prach nouzi, pro řadu skladeb našel uplatnění pouze na B-stranách singlů a samotné album přesahuje hranici 40 minut jen střídmě. Sice si myslím, že některé skladby by na místečko na albu klidně měly nárok, ale dietní stopáž nahrávce svědčí. Vyjma epického vrcholu Personal Shopper se Wilson drží krátkého, písničkového formátu a v takových případech se opatrnost vyplácí. Pominu-li minutové entrée Unself, tak sedmička nových skladeb ukazuje Wilsona fascinovaného elektronickými beaty a spokojeného s chladným a sterilním prostředím, které citlivě připravil pro své vize pokřiveného popu.

Ve většině skladeb skutečně něco podpultově nesedí, resp. příjemně rezonuje proti proudu a přiznává svůj utajený rozměr. Až na dvě výjimky. Tou první je 12 Things I Forgot, u níž se bohužel trvale nemůžu zbavit dojmu, že je to zbloudilý cajdák z některého z posledních alb Blackfield (už zase?), kterým se zbláznila cukřenka. Druhou výjimkou (a mnou prve záměrně nedopočítaná položka) je poslední věc Count of Unease. S elektronikou totiž nemá společného nic, zprvu dokonce působí dost jalově. Ale časem jsem jí přišel na kloub. Tento křehký závěr je kontakt se světem - hmatatelným, ryzím a archetypálním. Nenápadná skladba, která probouzí k životu všechno, co v digitálním věku spí, ale nikdy neumřelo. Je to někde v hluboko v hlavě a kdysi to bylo potřeba. A zřejmě zase bude, v budoucnu. Steven Wilson na to kápl.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

Garmfrost / 27.5.21 8:12odpovědět

Já si The Future Bites bezvýhradně užívám. Po To the Bone, která mě postupně štvala víc a víc je novinka skvělá. Dobře mixuje dance s progresem. Skladby jsou vysoce nakažlivé... Nádhera.

Gogs2 / 26.5.21 18:54odpovědět

Sorry tohle fakt dokoce nadám, asi jako nový Ulver. Nudím se a nudím se, Přitom Wilson od roku 2008 do 2015 mi vypálil díru do hlavy. Teď títám na Empyrium.

Gogs / 22.5.21 9:56odpovědět

Tak tuhle desku se mi zatím nepodařilo poslechnout celou, protože mě vždy po pár písních přestává bavit. Tak uvidím, třeba mě to časem začne bavit...

Alena / 21.5.21 12:28odpovědět

Krásně napsáno :) Count of Unease na závěr alba je podle mě naprosto skvostný tah, protože do určité míry popíra vše předchozí, ale zároveň ukazuje jistou formu naděje a citlivého přístupu, který opravdu probudí čirou přirozenost. V tomhle souhlasím s recenzí a děkuji! ;)

Sollozzo / 21.5.21 8:56odpovědět

TFB dávám neustále šanci, ale nemohu si pomoct, tentokrát již Wilson pohnul azymutem moc doleva. Myslím, že vývoj mezi deskami SW vždy byl...i To the Bone se neuhnulo z Wilsoního standardu tak radikálně. Zmíněná Floydí epičnost mi je rozhodně bližší než Prince říznutý s Depešákama na TFB. Namlsán předchozími alby, od nové desky SW očekávám kopici emocí (aspoň 2 zimomriavky na album) anebo mistrovské (ale nemasturbanstké) výkony muzikantů (musí se dostavit pocit vlastní hudební méněcennosti :-) ). To mi na TFB chybí. Vím, ta sterilnost a chlad sedí do zamýšleného konceptu. Svým způsobem je to geniální, ale hudba má emoce vzbuzovat, ne je zakrývat (snad až s vyjímkou závěčné Count of Unease). Jinak opět zvukově naprosto vyjímečná deska a perfektní art work / koncept. Jsem zvědav, jak desku předvede SW naživo. Věřím, že to bude opět skvělý zážitek, ale stejně budu čekat, až budu doufat, že po zdrcující čtvrthodince s Ancestral přinese technik na podium stoličku a na plátně se objeví černé peří.

Jirka D. / 21.5.21 6:59odpovědět

Baví mě to. Když si dám za sebe Wilsonovy desky z posledních třeba patnácti let, tak všechno zapadá a má to logiku - směřování je jasné, přirozené a umělecky silné. Vlastně bych ani neřekl, že jde o krok zpět. Když bych se vrátil k původnímu prog-rocku 70. let a tomu, co na něj na vazovalo, kam se některé z tehdejších kapel posunuly, tak mi to vlastně všechno přijde naprosto jasné. Personal Shopper je v některých ohledech výborné sedmdesátkové disco, ten beat je tam naprosto dominující. A hlavně si Wilson dělá naprosto, co chce, a to je v dnešní době hodně osvěžující pocit.