Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Toulavá chodidla obrýleného hledače progresivní many se nám naposledy ukázala v odvážném úkroku stranou od žánrových normostran prostřednictvím alba To the Bone (2017). Na něm Steven Wilson odhalil nejen svou hruď, ale i náklonnost k synth-popu a jednodušším strukturám sebevyjádření. Možná tím jeho akcie po mistrovských progových kusech The Raven that Refused to Sing a Hand Cannot Erase v očích některých fans klesly, ale kredit svébytného umělce to nepoznamenalo. I tato deska se povedla. Kontext nového alba ukázal, že To the Bone byl rozcestník s jedinou cedulkou, jejímž směrem se bosé kroky tvůrce vydaly hbitě dál. Nestabilní podlaží dnešní doby však zhatilo některé plány. Odložené turné, narušený koncept, odložené vydání The Future Bites. Ale Wilson se činil. Točil videa, vydával singly, držel se v povědomí. Taky se oženil a pořídil si psa. Ten se jmenuje Bowie a má svůj vlastní instagram. WTF? TFB!

V souladu s osvědčeným heslem kdo uteče, vyhraje opustil Wilson se ctí dobyté a opanované teritorium progresivního rocku už předchozím albem. Přídomek vyznačující příklon k posouvání se vpřed mu však na míru šité sako zdobí dál. Dalo by se namítnout, že svět podle Wilsona míří v některých ohledech spíše směrem vzad, ale forma i obsah, které autor přetváří k obrazu svému, jsou moderní a osvěžující tak akorát na to, aby se obloukem vyhnuli všemu archaickému. Zároveň ubylo floydismů, místo nichž jsou hybnou silou širé zvukové pláně synth popu, což je prakticky vzato skutečně mladší zdroj inspirace, přinejmenším o dekádu.

Koncept TFB začal do éteru prosakovat vzhledem k tehdy netušeným rozměrům pandemického průšvihu už začátkem loňského roku. První náhledy moderního a strohého designu nepotřebných věcí a hned ze startu singl hodný mistrů - Personal Shopper. Studený dotyk na zátylku, jehož jsme se od Wilsona dočkali nejednou v minulosti, ale tentokrát i se suchým úšklebkem britského humoristy, který odcizení, dominanci zprostředkované reality a dezinformační prostředí reflektuje s decentní břitkostí. Jestli je album TFB něčemu výrazně vzdálené - a Personal Shopper to už na začátku naznačil -, pak je to moralizování a vyčítavé míření prstem do davu konzumentů a maniaků ze sociálních sítí. Wilson netlačí na pilu a svou dystopii servíruje s nadhledem. Bodejť, když fotí a pak postuje Bowieho kulky, že ano…

Přestože Wilson neměl v minulém roce o střelný prach nouzi, pro řadu skladeb našel uplatnění pouze na B-stranách singlů a samotné album přesahuje hranici 40 minut jen střídmě. Sice si myslím, že některé skladby by na místečko na albu klidně měly nárok, ale dietní stopáž nahrávce svědčí. Vyjma epického vrcholu Personal Shopper se Wilson drží krátkého, písničkového formátu a v takových případech se opatrnost vyplácí. Pominu-li minutové entrée Unself, tak sedmička nových skladeb ukazuje Wilsona fascinovaného elektronickými beaty a spokojeného s chladným a sterilním prostředím, které citlivě připravil pro své vize pokřiveného popu.

Ve většině skladeb skutečně něco podpultově nesedí, resp. příjemně rezonuje proti proudu a přiznává svůj utajený rozměr. Až na dvě výjimky. Tou první je 12 Things I Forgot, u níž se bohužel trvale nemůžu zbavit dojmu, že je to zbloudilý cajdák z některého z posledních alb Blackfield (už zase?), kterým se zbláznila cukřenka. Druhou výjimkou (a mnou prve záměrně nedopočítaná položka) je poslední věc Count of Unease. S elektronikou totiž nemá společného nic, zprvu dokonce působí dost jalově. Ale časem jsem jí přišel na kloub. Tento křehký závěr je kontakt se světem - hmatatelným, ryzím a archetypálním. Nenápadná skladba, která probouzí k životu všechno, co v digitálním věku spí, ale nikdy neumřelo. Je to někde v hluboko v hlavě a kdysi to bylo potřeba. A zřejmě zase bude, v budoucnu. Steven Wilson na to kápl.