Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapelu Stíny Plamenů vnímám od jejího počátku jako jednu z nejvýraznějších tuzemských blackmetalových veličin. Názory na tvorbu daného subjektu, či dalších Morbivodových počinů, se mohou pochopitelně lišit, ale já osobně k danému držím jistý důvěrný vztah a proto mi tato hudba lahodí. Konkrétně Stíny Plamenů jsou blackmetalovým pojmem, který se zprvu může zdát jako dobrý šprým, což jednoznačně pramení z textové roviny. Ale zaměříme-li se vyloženě na instrumentální složku, tak ta sama o sobě postrádá chyb a v daném žánru si drží velmi vysoko zdviženou laťku. Vlastně něco podobného tvrdím s každou novou deskou, což svědčí o jistém posouvání se ve vlastních schopnostech, zkušenostech, či klasických experimentech. Příkladně v mé poslední sondě (album Šum v pološerech) jsem sršel nadšením a řadil jsem desku vysoko. Nemenší odpálení jsem vycítil i ze Záře zápalných šňůr (rozebíral kolega Krusty). A nyní tu máme desku novou, honosící se titulem Jediný poskvrněný přítok a mé dojmy nejsou opět ničím zatížené a upřímně vyzdvihují dílo do výšin. Vezměme to ale popořadě.

…dávejte si pozor na falešné proroky, kteří sice přicházejí v gumákách, ale jsou to křesťané…

Tak předně je třeba stanovit si azimut pohledu. Okleštěme se od mantinelů vymezující scénu uvnitř CZ hranic a tu za nimi a přijměme fakt, že i na zahraniční díla se díváme optikou globálu a nikoliv daného národa, území, či jiných společenství. Tím se nám výrazně přiostří břit výsledného verdiktu, což velice snadno může většinu tuzemské produkce posunout do nižších poloh, což je holý fakt. Ale vynechejme obecnou rovinu a mrkněme přímo na blackové snažení, které právě v rukou skupiny Stíny Plamenů dostává velkého formátu. No abych dále nechodil kolem horké kaše, tak zkrátka nová deska je něčím, co má úroveň, smysl a věřím, že i trvanlivost. Jediný poskvrněný přítok je totiž špičkovým dílem.

Black metal se na tomto díle více než kdy jindy přiblížil švédské formě militantního válcování, což si ponejvíce spojujeme s velikostí Marduk, či Dark Funeral a asi netřeba vytahovat ta výrazná alba, která pod jejich ikonickými logy ozdobily naše sbírky. Pravda je, že k tomuto stylu Stíny Plamenů tak nějak směřovali vždycky a vlastně stejně tak raná tvorba War For War, ale teprve dnes cítím tu potřebu poklepat prstem na nahrávku, která inklinaci ke třem zlatým korunám v modrém poli podtrhla nejvíce. Dokonce i Morbivodův zpěv mi nepřijde tolik dominantní a spíše udržuje formu dalšího nástroje, čímž lehce upozaděn vytváří samostatnou souběžnou linii chrlící shluky slov a v konkrétní blackové skřehotavé rovině plive sírou načichlé erupce. Hlavní dominantu a pozornost si na sebe strhává právě tempo a barevnost kompozic. Rozuměj, pestrost vybraných pasáží a jejich zvraty, které nenápadně sklouznou i do klidnějších poloh, ale v celkovém burácení na ně prakticky zapomeneme a na konci poslechu nám v hlavě zůstane zakrvácené bojiště a vzrušivý dojem, že tohle byla, pánové, jízda.

…pohřbili jsme mnoho lidí, přes odpor většiny z nich…

Pokud vás do nynějška produkce téhle kapely míjela, či vám byla jaksi nenakloněná, tak by nebylo od věci prosvištět si aktuální pozici. Ta ukazuje celek jako neuvěřitelně výkonný pohon, který má své neotřesitelné pilíře ukotvené v masivu prověřených blackmetalových postupů. Zážitek to bude silný a vír kalných vod vás vyzve na litý souboj, nad nímž prakticky nelze zvítězit. Takže nasedněte do pramic a nechte stoky určovat směr plutí. Nezapomeňte opětovat zdravice šlechtě Čistírenských, či Synu Poklopů. Až vás proud odnese do majestátu Zvradel – s pokorou dýchejte a bude-li k mání po ruce nějaký křesťan – zabijte ho.