Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Musím se pousmát nad vzpomínkou, že Stíny Plamenů byli jednou z prvních blackmetalových kapel vůbec, které jsem kdy poslouchal. Fascinoval mne zvuk prvotních nahrávek, které jsem o volných minutách výuky počítačové techniky poslouchal z oficiálního webu kapely. Tehdy byl internet něco jako zjevení a disponovala jím snad jen škola a pár kaváren. Prodíral jsem se množstvím odkazů, které mi našel vyhledávač. Některé kapely mne časem omrzely, jiné jsem si ani neoblíbil. Stíny byly jednou z těch, které do dnešních dnů mají v mém hudebním apetitu pevné místo. Patří jim dík za ukázání cesty a de facto i formování vkusu. Dychtivě jsem sledoval kroky a počiny skupiny, až jsem postupem času došel sem – do chvíle, kdy mi na stole leží aktuální album a mým úkolem je přiblížit posluchači jeho obsah. Proto ten úsměv, během kterého se mi v hlavě promítá veškerý ten víc jak desetiletý sled událostí.

Výraz kapely za dobu existence urazil slušnou cestu. Dálka je evidentní, ovšem trajektorie není přímá, ale klikatí se kolem typických rysů, které dělají Stíny tím, čím jsou. Mířím tím především k textům, koncepci alba a celkové provázanosti veškerých desek. Netřeba snad připomínat, že jde opět o nové příběhy a jiná sdělení z podzemních kanalizačních sítí. Stejně jako kalná lyrika protkává alba i zvuk burácejícího poklopu. Právě na albu Propadlé vody jej najdeme v míře hojné a jeho využití není už jen jako zlověstný lomoz k vygradování dané pasáže. Je regulérním hudebním nástrojem. Stačí si jen dosadit trochu jinou tóninu úderu a máme tu tympán, jehož využití tak nevinně odkazuje na legendy žánru Master’s Hammer (nejinak i u Avenger).

Když už rozebírám vyznění muziky jako takové, neubráním se drobné dětinské lamentaci nad tím, že kapela nezní jako dřív. Neskrývaně tvrdím, že miluji zvuk dem této skupiny a skladby na nich ukrytých. Vývoj kapely směrem k čitelnějšímu a logicky čistšímu zvuku je pochopitelný a ve vlastní podstatě k němu nemám jedinou výhradu. Výjimku snad tvoří předchozí nahrávka Výprava za pravdou špíny, kterou jsem jako jedinou z diskografie skupiny nezkousl. Je to především dáno tím, že mám v uších zaryté řezavé svištění kytar z původních verzí písní, které mi v novém kabátě chybí. Nicméně nové album lepí náplasti na pomyslné šrámy, utrpěné v mezidobí Mrtvá komora – Propadlé vody. Takže vy, kdož máte podobné pocity z alba minulého, budete nyní potěšeni.

Propadlé vody svou náplní odkazují především na švédskou školu black metalu, čemuž odpovídá tempo nahrávky. Není to žádná Marduk vyhlazovací ofenzíva, ale ten šmrnc kytary tam prostě cítím trochu seversky. Na příklad v takové Reinhard Čistírenský je ta smršť velice citelná. Kytary jsou opravdovou lahůdkou pro uši, a to už během první, lehce pomalejší skladby Připomínám těm kolem. Právě s touto písní jsem se asi pral nejvíce, do mozaiky alba zapadla až po několikátém poslechu a dnes si prakticky nemohu představit jiný začátek desky. Kompoziční stavba díla postupně přidává na dechu a každá píseň je nepatrně, o krůček rychlejší než ta předchozí. To Propadlým vodám přidává na pestrosti a rozmanitosti. 

Obal je od pohledu jasnou prací Lukáše Kudrny, alias Strastinena. I přes jeho silně tmavé kontury v něm lze spatřit němou stoku s prohloubeným korytem, coby odkaz na název alba – Propadlé vody. Je vidět i přitékající spád a nepřívětivě vyhlížející obličej. Onu tvář můžeme přisoudit víceméně kterékoliv postavě z kanalizační šlechty. Osobně se domnívám, že jde o Syna Poklopů, neboť jeho výraz je stejně nesmlouvavý, jako jeho jednání v různých textech napříč tvorbou. Pokud se budeme bavit na úrovni malířské a umělecké, neváhal bych dílo přirovnávat k Výkřiku (Edvard Munch). A nebo, ale to už opravdu jen tak mimochodem, v něm lze vycítit odkaz na opus A Blaze In The Northern Sky (Darkthrone). Tím vším chci říct, že se mi líbí a shledávám jej adekvátním k náplni alba.

Závěrem snad ještě drobné shrnutí, jelikož chápu, že ve shluku mých myšlenek se mnohdy těžko orientuje. Propadlé vody jsou albem zastihující Stíny Plamenů v dobrém skladatelském rozpoložení. Řemeslně se jedná o vyspělou nahrávku, které dominují především košaté kytary s perfekcionistickým nádechem. Drobnými detaily (obal – přední i zadní, dunící poklopy, pojetí black metalu) nenápadně vzdává hold legendám žánru. A nakonec ještě musím konstatovat fakt, že patří k těm lepším nahrávkám, které se letos na našem tuzemském poli urodily.