Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Temple Pilots - High Rise (EP)

Stone Temple PilotsHigh Rise (EP)

Jirka D.10.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Pětice skladeb představuje STP s novým vokalistou, ale nadějí do budoucna příliš neslibuje. Album postrádá dobré a zajímavé nápady, převládá řemeslná kvalita a chybí odvaha podpořit Benningtonův příchod svěžím přístupem.

Návrat na scénu californské party Stone Temple Pilots v roce 2008 patřil k těm povedenějším a vyústění se stejnojmennou desku o dva roky později dávalo nemalé naděje na světlé zítřky. Na zmíněnou desku se pilotům podařilo dostat tolik energie a dobré pohody, že jen málokoho by v té chvíli napadlo, že o tři roky později bude všechno jinak.

 

Na začátku letošního roku byl mediálně oznámen odchod Scotta Weilanda (mimochodem první personální výměna od založení kapely), chvíli se vydávala prohlášení kdo koho vlastně odešel a kdo smí a nesmí používat název Stone Temple Pilots, až vše vyústilo v angažování zpěváka Linkin Park, Chestera Benningtona, zbylými členy a lehkou úpravu názvu kapely, kterou jsem si v titulku recenze dovolil opomenout. Na tuto obměnu na čelním postu lze nahlížet z mnoha úhlů, z nichž ani jeden se nezdá být nekonfliktní pro určitou skupinu fanoušků, a jakoby si kapela byla této lehké kontroverze vědoma, velmi záhy se prezentuje deskou krátké stopáže.

 

Předně je třeba si přiznat, že na vydaném materiálu STP s novým vokalistou neexperimentují, drží se svého (u „Tomorrow“ bych řekl až příliš), sází na jistotu pěti rockových písniček klasického schématu a kromě hutnějšího (samozřejmě dost komprimovaného) zvuku ničím zvlášť nezaujmou. Líbí se mi kytarová práce, velmi slušné jsou baskytarové linky, ale postrádám slušný nápad, který by „High Rise“ v mých očích posunul dál než jen na opatrnickou zkoušku fanouškovské odezvy.

 

Jednoduše písničkový a rytmicky přímočarý otvírák „Out of time“ byl vypuštěn ještě před vydáním vlastního EP a hned zde se nabízí první otázka: proč právě tahle skladba se stala pilotním singlem? Kromě toho, že je o něco hlasitější než ty ostatní, na ní není vůbec nic zajímavého. Snad jen škodolibost při sledování Benningtona v rytmicky zcela odlišném zápřahu, než na jaký je zvyklý z domovské kapely, dodává skladbě pikantnosti, ale tím výčet zajímavostí končí. Nahlíženo z tohoto pohledu mě pak vůbec nepřekvapuje, že pomalejších a táhlejších písních „Some on the inside“, „Cry cry“ a „Tomorrow“ mi Bennington přijde přirozenější a semknutější s kapelou, což z těch skladeb sice nedělá žádné unikáty, ale odpadá lehce trapný pocit z úvodu desky, ve kterém se kompoziční nemohoucnost maskuje zvýšeným volume.

 

Během poslechu jsem si vzpomněl na Audioslave, poskládání kapely mi přišlo obdobné a jakási souvislost by tu možná byla. Ve srovnání s touto kapelou mám u aktuálních STP pocit, že nový start nijak slavně nedopadl, těch 16 minut je pryč rychle a následky jsou minimální.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 10.11.13 13:47odpovědět

Chesterův projev mi neseděl nikdy a ve spojení se STP to platí dvojnásob, nicméně jako zajímavý pokus to beru. Jen doufám, že zůstane u toho pokusu...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky