Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S ohledem na historii dávno minulou i ještě ne tolik pokrytou nánosy prachu, vypitých lahví a propálených polévkových lžiček se nabízí celkem logická úvaha… Být frontmanem grungeové kapely se jeví jako značně rizikové povolání. Bohužel, nebo spíš bohudík, grunge nikdy nestavěl mimo jiné na sluníčkovém hesle “don´t worry, be happy,” což mu nakonec vyneslo nesmazatelné místo v rockové historii jako jednomu z posledních hudebních směrů, který dokázal zásadním způsobem ovlivnit životy mnoha lidí… 

V případě californských Stone Temple Pilots bychom v rámci nastoleného mohli s jistou dávkou fantazírování hovořit o jakémsi tajemném bubu prokletí… Kromě Scotta Weilanda nakonec tento svět předčasně opustil i Chester Bennington koketující s kapelou po druhém Weilandově odchodu, tedy spíše vyhazovu, v roce 2013. Avšak v rámci zachování jakéstakés serióznosti a zdravého náhledu na problematiku bytí či nebytí, možná není úplně od věci zauvažovat nad poněkud méně kontroverzní variantou, že za smrt obou zmíněných s největší pravděpodobností nenese vinu temná kletba ani grunge samotný, nýbrž způsob, jakým pánové vědomě naložili se svým životem. 

Svět se točí dál a stejně tak ani STP po několikáté nožní podsekávačce velmi sympaticky nesklánějí hlavy, nestrkají kytary pod postel a vypouštějí počátkem roku 2016 do éteru výzvu…

 “If you think you have what it takes to front this band,

 record with this band, and tour with this band,

 we would dig hearing from you. 

No one will ever “replace” Scott, that was never the intent.

 The intent is for Stone Temple Pilots to continue on, to evolve, and to do what we do… make music! 

We look forward to seeing you.”

… která zhruba o nějakých hodně pátků nadruhou později přinese hmatatelné výsledky v podobě druhé eponymní desky nazpívané Jeffem Guttem, účastníkem (druhé místo) jedné z inkarnací soutěže X Factor. Upřímně… tato informace ve mně tehdy vzbudila touhu po novém materiálu asi jako Margaret Tatcherová nahá v chladném dni. Proč? Inu, předsudky. Motýlková nahrávka, i přes své nezanedbatelné kvality, dostala mou soukromou opravdovou druhou šanci mnohem později, ale to je trochu jiný příběh...

Stone Temple Pilots si mě definitivně znovu získali až během návštěvy lokálního rekordkrámku dva dny před oficiálním datem vydání Perdidy, kde se její tóny jen tak mimochodem linuly skrze regály napěchované vinylovými radostmi všeho druhu. Byla to láska na první poslech… Překvapení ze současné vyklidněné, neagresivní polohy, překvapení ze symbiózy, jakou dokázali pánové v čele s jakýmsi “produktem mainstreamové zábavy,” který přeci nemůže nikdy zapadnout do grungeové kapely, vykouzlit. Dvě úvodní skladby na stojáka a tenkrát jsem neodcházel domů sám…

Perdida je jiná, hodně jiná, než vše, co kapela do dnešních dnů zplodila, ale přesto disponuje jasně rozpoznatelným rukopisem. Vzpomínáte na Jar Of Flies? Ano, jistá paralela s Alice In Chains je celkem po právu na místě. Obě diskutované veličiny poklidné balady v minulosti nijak zvlášť neobcházely, nicméně i tak zpravidla fungovaly v rámci celku jen jako vhodně zvolený doplněk. Ovšem tentokrát na nich stojí kompletní, plnohodnotné long play album, což samo o sobě vyžaduje poměrně značnou porci odvahy, celkové pohody a sebedůvěry. Ono nahrát pár cajdáků možná vypadá jako cvičení z lidušky na sobotní dopoledne, ale deset skladeb, třičtvrtě hodiny v rozjímacím tempu, přitom neuspat, neotrávit, nepohřbít nebohého posluchače… tomu říkám výzva.

Perdida je učebnicovým příkladem bravurně zvládnuté techniky zvedání hozené rukavice. Ladný, přitom pevně vedený pohyb od počátku jistě sledující cíl, bez zaškobrtnutí, úkroků nebo dokonce váhavých pozastavení, narozdíl od zmíněné návratové desky, plynoucí sice celkem fajn, ale s občasnými tendencemi k nervozitě a mírné topornosti, což na aktuální formě není nikterak znát. Veškerá nejistota je definitivně pryč a Stone Temple Pilots bez výhrad naplňují svůj záměr odprezentovaný ve čtyři roky staré výzvě. Jeff Gutt výborně zapadl nejen svým hlasovým zabarvením evokujícím oba předchůdce, ale i výrazným, nutno podotknout, že kvalitním, autorským vkladem, opět vzpomeňme na přínos Villiama DuValla pro Alice In Chains…

Jestliže jsem zmínil jinakost v rámci dosavadní tvorby, podobně se věci mají s chcete-li použitelností materiálu pro koncového spotřebitele. Perdida je odpočinkovým albem přímo stvořeným k nerušenému rozjímání nad sklenkou něčeho dobrého za pozvolna se rozprostírajícího soumraku, kdy není zapotřebí cokoliv komentovat, jen se nechat příjemně unášet na vlnách nekonfliktních, posmutnělých písniček o lásce, které prostě jen tak mimochodem ubíhají… přirozeně, bez zbytečného patosu, necitlivého tlačení na pilu, přičemž velkou devizou výsledného vlídného dojmu je poměrně šetrná práce se zvukovou stopou, zanesenou do asfaltového kotouče s velmi sympatickou opatrností. Zvuk příjemně dýchá, úroveň hlasitosti je na odpovídající úrovni a po finálním vykroužení hrotu přenosky není sebemenšího důvodu cítit se jako pes dvacetkrát nevybíravě označený sukovicí.

Teď, v tento okamžik, za doprovodu slov klasiků: “Tady to někde je... tady na konci” si tak říkám, že právě zde se tvoří ony pamětihodné momenty, kdy si vše jednoduše sedne. Kdy bytí samo o sobě nepotřebuje dalších rozvíjejících přívlastků. Jen existovat a pozvolna vychutnávat život. Jsou chvíle, kdy na ničem jiném vlastně nezáleží...