Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polská kapela Straight Hate v mém případě patří k řeholím, kterými si člověk občas musí projít, když chce dělat to, co dělá - tedy psát o muzice. Jejich loňské dlouhohrající album Black Sheep Parade (dosaď si 29 minut) došlo bez pozvání i bez varování, ale pokud tento příběh většinou končí nějakou ne zrovna symbiózou, tak v tomhle případě to bude částečně jinak. Minimálně teda v tom, že jejich muzika mi dala vzpomenout na dobu, kdy mi podobná produkce šmakovala, a to především naživo. Vytřepat hlavu, trochu si zahrozit, zmoct půl basy piv, postupku panáků a pak potupně vrhnout. Je to dávno.

Tenhle kvartet hraje grindcore pro mě starého střihu se silným základem v death metalu, řekněme švédského, hodně rozchrastěného střihu (zmiňme Napalm Death, Rotten Sound nebo Nasum). Naprostá většina skladeb se drží mezi jednou a dvěma minutami a přiblížení se třem minutám (cca tři případy) je vzácné a lze jej považovat za bezprecedentní kompoziční snahu. Jinak se jede na dlouholeté jistoty, na prověřené postupy jak na bicí, tak na kytaru a všechny momenty na desce vám budou důvěrně známé, blízké a budete z nich cítit teplo domácího krbu. Výhodou samozřejmě bude to, že deska se vám velmi rychle dostane pod kůži, nevýhodou pak samozřejmě pocit, že Straight Hate z tohoto rozstřelu vychází jako muzikanti bez invence a vlastního ksichtu.

Ke cti kapely budiž uvedeno, že téměř celá stopáž alba ubíhá svižně a bez škobrtání, byť výjimky se samozřejmě najdou. Minimálně poslední skladba, nejdelší věc na desce (3 minuty), je nastavená kaše a kapelu ukazuje v poněkud slabší chvilce. Ono by to šlo vlastně zjednodušit v tom duchu, že kdykoliv se kapela pokusí o nějaký delší kus, ztroskotá (zkuste tápání v Insurance Policy). Naštěstí se o to nepokouší často a většina skladeb jede jednoduše v tanečním rytmu, čehož doklad zkuste dvojku Meaningless Thrash nebo čtverku Fuck Divisions. V téhle pozici jsou Straight Hate doma a šlape jim to neskutečně dobře, byť po dohrání desky v hlavě nezůstává vůbec nic - ani dobrý pocit, ani pachuť spáleniny. Vrátím se k úplnému úvodu a myšlence, že něco podobného si umím představit především živě, protože na domácí poslech zásadně chybí argumenty.

Závěrem dnešního krátkého psaní dodám snad jen tolik, že Black Sheep Parade vyšlo v pěkné edici na CD (obrázek máte ZDE), včetně papírového přebalu a v grafické úpravě, která vyniká minimálně přehledností a vyhýbá se žánrovým klišé. Což je moc fajn. Naopak zvuk se soudobým klišé nevyhnul a jeho totální přehulenost je v duchu hesla, že když nejsme lepší než ti druzí, tak je zkusíme aspoň přeřvat. A to už tak fajn není.