Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

STROMBOLI byl (a je?) na naší scéna pojem. Debutní bezejmenné dvojalbum z roku 1987 je samozřejmě kultem kultů, přestože se nedá říct, že by bylo nějak koncepčně či stylově jednotné. Naopak názorově a hudebně mnohem uceleněji na mě působí druhé album, tak nějak v tichosti vydané „Shutdown“. Taková ta méně nápadná albová popelka, vydaná v roce velkých změn, tedy v roce 1989. Albu se nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužilo a kdoví, zda tomu není na vině právě ta překotná doba, šedivý obal nebo hůře zkousnutelný a chce se říct až nehitový hudební obsah.

Dá se o něm napsat, že to je i není album stejné kapely. STROMBOLI byli v troskách a album víceméně točil hlavně kytarista Michal Pavlíček. Ve dvou skladbách slyšíme ještě původního bubeníka Klaudia Kryšpína a klávesistku Vendulu Kašpárkovou (šlo o použité koncertní záznamy), v dalších dvou zase část brněnského Futura - bubeníka Jana Seidla a klávesistu Romana Dragouna. A k tomu ještě spoustu hostů, kterých si v nahrávce leckdy ani nevšimnete. Jak sám Pavlíček přiznává, kapela de facto neexistovala a šlo o jakousi posmrtnou křeč, epitaf a nahrávku kapely bez kapely. Z původní sestavy je jistotou kromě Pavlíčka samozřejmě vokál Báry Basikové a baskytara Jiřího Veselého.

Při prvním poslechu jsem byl už tehdy zdrcen, neboť jsem postrádal již naposlouchané skladby z dříve vydaného singlu „Sandonoriko“ a „Okolo ohňů“. Tedy…hmm…ony na albu jsou, ale jako „Sandonorico“ a „Around The Fires“. Ano. Bylo tomu tak – hravá čeština a Morgernsternovy texty byly ty tam a nastoupila sebevědomá a ambiciózní angličtina, za kterou se – ruku na srdce – dá leccos schovat. Z drážek tehdy zakoupeného LP nebylo slyšet jazzrock jako částečně na debutu – spíše se najednou posluchač ocitnul v odlidštěném betonovém bludišti bizarního sídliště. Normalizační šeď. Orwellovský letopočet 1984. Industriální zvuky rezonují v tunelech, sem tam ukápne kapka vody a jediným důkazem přítomnosti lidí je ojedinělý klapot podpatků kdesi v tunelu za rohem. Ostatně tehdejší klipy mi tak trochu za pravdu dávají…

„Shutdown“ (v překladu snad cosi jako „Spadla klec“) je temné, bizarní, melancholické a dnešní řečí náladou až jakési „porcupineovsko-waitsovské“ album. Skladby jsou hypnotické, plné chladných zvuků a přestože ve čtyřech položkách playlistu slyšíme bubeníky z masa a kostí, ani tito výrazněji nenabourávají tu prvotní odtažitost, podivný chlad a relativní sterilitu celého materiálu.

Ale album je to nadmíru povedené. Nedá mi to nezmínit téměř progmetalově nářezový „Abacus“, který je jednou ze tří dejme-tomu-hitovek, společně s výše jmenovanou dvojicí dříve vydaných skladeb. „Labyrinth“ už je temnější a zadumanější záležitostí. Pomalu plynoucí, strojově pochodující tempo drtí (píseň pochází z pořadu „Minotaurus“, pro který psal Pavlíček hudbu společně s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem). „Scanners“ zní díky zásadnímu klavíru až definitivně a nezvratně. Z položky „Back In The Castle“ přímo dští nervozita a bizarnost… a společně s poslední dvojicí skladeb „Shutdown“ a „Picturesque Bells“ tvoří podle mne naprostý vrchol celého alba. Ta první je až neskutečně krutá a zlá, zato ta druhá, poslední na albu, je naprostou zvukovou a aranžérskou fantasmagorií, při které se vnímavý posluchač a fanda Pavlíčkovy tvorby dostává do sedmého nebe. A aby ne. Myslím, že je už tisíckrát ohraným klišé upozorňovat na bravurní vokál Basikové, nápaditou kytaru Pavlíčkovu a plně funkční baskytaru - ostatně tak tomu bylo ve STROMBOLI vždy.

„Shutdown“ je obětí doby. Lehce nedoceněné a zdá se až polozapomenuté. V roce 1989 měli lidé jiné starosti a čekalo nás větrání zatuchlých místností a příval čerstvého vzduchu z Evropy. Otevřel se nám celý svět, zakazované bylo povolené, tak proč zůstávat na domácí scéně… Ale i po těch letech (anebo právě proto) album „Shutdown“ neskutečně rozkvetlo a já držím v ruce nádherně rostlý květ, sice šedivě bílý, ale jediný svého druhu. Tomuto albu patří bezesporu přívlastek progresivní. Progresivní v pravém slova smyslu.