Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O švédském spisovateli Augustu Strindbergovi se dočteme, že byl přistižen, jak vyfukuje kouř z dýmky do umyvadla s vodou, zkoušeje, zda touto cestou nevznikne zlato. Asi si řeknete jak je možné, že tak podivínský nápad se zrodil v tak geniálním mozku. Ale není správnější říci: Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel. Někdo musel ohmatat slepou uličku lidského poznání a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé! Dá se říci, že pravými pionýry slepých uliček jsou Sumac.

A to je mi jinak z lidského pohledu jejich přístup poměrně sympatický, ať už se bavíme o jimi zpracovávaných tématech intimní apokalypsy či třeba snaha udržet svoji tvorbu mimo dosah hudebního skrblíka Spotify. Nic z toho ovšem není schopné zastřít problematickou náturu  jejich posledního alba May You Be Held, kterou je prakticky možné přeložit do formátu pohádky s poučením jménem "Jak demonstrace tvůrčí svobody přetekla do prachsprostého hudebního snobství."

Když v polovině 90. let sepsala skupina dánských režisérů pamflet Dogma 95, vytvořili tak seznam přísných podmínek, které je třeba dodržovat při natáčení filmu a prakticky tím znemožnili vytvořit jakokýkoli svébytný formální jazyk. Následně začali ve svých dalších filmech z této formy postupně ustupovat, což ale nadutě předhazovali jako záměr a schopnost vlastní sebereflexe. Jedním ze ztěžejních příkladů výsledků tohoto hnutí byla komedie Larse Von Triera Kdo je tady ředitel, kterou natočil nejen dle všech bodů Dogmy, nýbrž ještě navíc skrze počítačový program, který mu náhodně určoval úhly snímání i chronologii řazení záběrů do scén. Vznikl prakticky nedívatelný experiment, který z filmového hlediska nefungoval v jakékoli dimenzi a přesto se našlo mnoho obdivovatelů, kteří jej obhajovali z důvodu, že nám přináší jen čistý zážitek prostý návodných formálních berliček. Což možná byla pravda, ale pořád tady zůstal ten čistý fakt, že se na ten film prostě nedá dívat. No a tahle analogie naprosto sedí na poslední album Sumac.

May You Be Held je nahrávka osobní. Alespoň z hlediska jeho masterminda Aarona Turnera, který v něm textově zpracovává svět na hraně zkázy v kontrastu s jeho nově nabytou otcovskou rolí. V titulní písni se tak v první polovině věnuje obrazům naprosté mizérie, ve které se "voda mění v černý dehet" a "ruce, které kdysi objímaly, nyní odlupují maso z dětských tělíček plavajících v sutinách", aby na ní navázal modlitbou o naději, že bude "slunce zase pronikat tvými vlasy" a "tělo proplouvat blyštivými vlnami". Tahle terapeutická snaha uvěřit, že ze zmaru stále může vzniknout šťastné, poučené a obrozené bytí, je samozřejmě krásná a minimálně z tohoto hlediska ono napojení na osobní rámec alba funguje. Problém je ale všechno ostatní.

Hodinu dlouhé album zní po většinu času jako závěr metalového koncertu na konci turné, během kterého kapela na pódiu ničí nástroje a skáče do bicích. Tedy jako hlukový chaos, za kterým je akorát cítit přítomnost dobrých muzikantů. Problém je v tom, že narozdíl od těchto situací, které mohou být bez problémů sonickým vrcholem toho, na co jsou navázány, tak Sumac takto hrají od začátku alba. To pak celou dobu zní jako poslední čtyři minuty desky To Be Kind od Swans, ke kterým ale nic nevede. Je to samozřejmě důsledek toho, že kapela záměrně rezignuje na jakýkoli songwriting.

Co slyšíme na nahrávce May You Be Held, je materiál, který byl v průběhu tří let spíše posbírán a poslepován dohromady, než aby byl vytvářen v nějakém konceptu. Páteřní "celostranné" tracky May You Be Held a Consumed jsou pak kolážemi stop, které byly jednotlivými členy nahrány ať již na společných herních seancích či o samotě doma a pak zdánlivě (?) náhodně přicvakán k sobě, dokud se nepodařilo dosáhnout téměř dvacetiminutové stopáže. Tyto dva monumenty jsou pak doplněny třemi kratšími písněmi (což zde znamená pět až devět minut), které jsou již čistými a přiznanými improvizacemi. Tenhle výsledek by pak mohl být naplňující třeba pro ty, kteří mimo sludgového odvětví holdují free jazzu. A já nesnášim free jazz.

Je zřejmé, že se zatím historicky nejsvobodnějšími možnostmi distribuce se hudba limituje jen vlastními tvůrčími hranicemi. A není pochopitelně nic špatného na tom si je zkoušet osahat a prostudovat. Sumac si však hluboko za nimi spokojeně drimlají nástroje již druhé album, nic kolem je nezajímá, navazují si na co chtějí a pod vlajkou "všechno jde v rámci umělecké svobody" jsou spokojený jak moucha na hnoji. A s těmito brýlemi na očích si možná neuvědomují, že z vnějška kruhu takto působí z přívětivějšího hlediska líně a z toho méně přívětivého až snobsky.