Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se pustíte do nové desky Sumac a do její recenze, doporučuju vrátit se k desce předchozí a rovněž tak k mojí loňské recenzi (ZDE), z níž pochytíte veškeré důležité souvislosti o tom, co je to Sumac, kdo za ním stojí a proč je dobré to vědět. Mně už pak zbude pouze konstatovat, že personální obsazení zůstalo stejné s Aaronem Turnerem v čele, Nickem Yacyshynem za bicíma a Brianem Cookem za basou. Stejně tak zůstal i Kurt Ballou v roli producenta a mistra zvuku (mix).

Z nových a nebo minule opomenutých skutečností uvedu především to, že Sumac se přestěhovali od žánrově (podle mě) bližšího vydavatele Profound Lore Records k Thrill Jockey, což je vydavatelství sice maximálně sympatické, ale přece jen žánrově trochu jinde. Důležité to ale není. Pak by se slušelo uvést to, že Sumac v překladu znamená škumpa (takový ten plevelný keř, rozpínavý jako Rus) a že na obálce nové desky není hovno, jak si myslí jeden nejmenovaný redakční kolega. Aspoň jsem o tom přesvědčen.

Pokud jste se skutečně vrátili k mé starší recenzi debutní desky, máte už doufám celkem jasnou představu o tom, na jaké bázi tahle kapela funguje, jaké jsou její hlavní výrazové prostředky a na co si dát jako nově příchozí pozor. Právě ona obezřetnost platí v případě What One Becomes dvojnásobně, protože ve všem již na debutu extrémním a posluchačsky nepřívětivém se jde ještě dál a ještě do větších extrémů. Jestli deska The Deal nedala nic zadarmo a nesnažila se nikomu nic usnadnit, tak novinka svého posluchače zcela záměrně odrazuje a toho, kdo vytrvá, seká hlava nehlava.

Ostatně o hudebním očistci, trvalém pocitu úzkosti a skličujícím procesu píše i Aaron Turner ve svém vysvětlení konceptu desky, i když hned na dalších řádcích je vysvětlena prospěšnost toho všeho, ve výsledku plodného a objevného úsilí. Uf.

Na What One Becomes se vtěsnalo pět skladeb o celkové délce bratru 59 minut (podělte si to každý sám) a společném jmenovateli, kterým je disharmonie. Turner si jako skladatel nijak nelámal hlavu se stavbou skladeb, aby to v nich nějak navazovalo, aby se to líbilo a aby u toho nedejbože hezky zpíval. Celkem snadno můžete nabýt prvního dojmu ve smyslu neučesaného (snad ještě) hudebního experimentu, kde nástroje (hlavně kytara) přebírají úlohu zbraní a celek pak představuje křižáckou výpravu proti posluchači. Další dojmy toho moc nezmění, protože tohle se nevstřebává snadno a poslech je tak trochu bitva mezi deskou a mezi vámi a dost možná celým světem.

Vedle čiré radosti z nefalšované deprese ale album nic moc dalšího nenabízí. Jakoby se omezovalo pouze na nepřístupnou formu, která určitě patří k tomu extrémnějšímu, co je v daném žánru k mání, a s tím se spokojilo. Stejně tak nemám pocit, že by ty dlouhatánské skladby sršely přemírou nápadů a řešení slepých uliček formou úniku do ambientně-ruchařské mlhoviny (Rigid Man) či post-rockové instrumentálky (Clutch of Oblivion) působí spíš nápaduprostě. A možná je to taky o tom, že tady nejde ani tak o nápady a hudební příručku pro pokročilé, ale o čistě emocionální ventil autora. Tady se obloukem dostávám k recenzi předchozího alba, kterou jsem končil podobnou úvahou, s níž si vystačím i tentokrát. Forma novinky se možná trochu změnila, zdrsněla, ale moje pocity z ní zůstávají stejné jako minule.