Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Susperia - Attitude

SusperiaAttitude

Sarapis30.8.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny
VERDIKT: Jednoduché, úderné, chytlavé. Překvapivá trefa do černého od dosud nenápadného hráče na metalovém kolbišti.

Až nečekaně povedenou sbírku melodického thrash metalu nám v podobě svého pátého studiového alba „Attitude“ nabízí k poslechu norská Susperia. Ne že bych tuto kapelu předem odsuzoval nebo ji neměl rád, ale doteď jsem měl za to, že jde spíš o takovou šedou myš metalové scény, bez které se dá bez nějakých pocitů úzkosti v klidu existovat. Jenže tento stav už zřejmě neplatí. Nebo alespoň se na tom kapela snaží něco změnit. Jak tak poslouchám aktuální počin, říkám si, že by mohl úspěšně posunout Susperia do většího povědomí. Album „Attitude“ zní svěže a kapela na něm působí velmi sebevědomě. A ačkoli jsem si to zpočátku neuvědomoval, teď už nemine den, kdybych si v hlavě nepřehrál některý z melodických motivů, kterých tato nahrávka skrývá skutečně dost.

Kapela funguje od roku 2000, ale její prapočátek se datuje již na rok 1998, kdy byla založena ještě pod názvem Seven Sins. Zakladatelem a nejznámější postavou tohoto tělesa je bubeník Tjodalv, jenž v minulosti působil mimo jiné u známých blackmetalových spolků Dimmu Borgir a Old Man's Child. Také proto byla Susperia ve svých začátcích jaksi automaticky považována taktéž za blackmetalovou družinu, ale už od prvních studiových nahrávek bylo jasné, že Susperii to táhne jinam. Pamatuji si jednu skladbu z jejich debutu „Predominance“, která se před nějakými osmi lety objevila na jedné spárkařské kompilačce. Tehdy se hudební výraz kapely pohyboval někde na hraně thrashe a blacku, ale od té doby se misky vah přiklonily na stranu thrash metalu a tak tomu zůstalo až do dnešních dnů. V porovnání s předloňským albem „Cut from Stone“ se však Susperia vyvíjí i nadále a pro stylovou „čistotu“ si tak thrasheři musí zajít jinam.

Zvláště když na novinkovém albu „Attitude“ se poměrně často jiskří až powermetalově. Charakteristické trhané thrashové riffy nejsou jediným trumfem, který mají kytaristé Cyrus a Elvorn ve svých rukávech. Nezbytné agresivní výpady prokládají melodickými vyhrávkami, které by se svými parametry vyjímaly i na nahrávkách některých powermetalových seskupení. Zpěvák Athera má příjemně nahrublý vokál, který pořádně zostří v hutnějších thrashových momentech a v uvolněnějších nebo melodičtějších pasážích naopak ukáže svoji vlídnější tvář. Jeho frázování se pohybuje mezi melodickým zpěvem a typickým thrashovým štěkotem, což pro potřeby muziky této kapely představuje velmi užitečný nástroj. Mimochodem vokálně je tato deska různorodá i díky dvěma hostům, kteří si zapěli ve dvou skladbách. Tím prvním je samotný Chuck Billy z Testament, jehož nezaměnitelný projev můžete slyšet ve skladbě „Live My Dreams“, a druhou známou osobností je Tjodalvův dřívější kumpán z Dimmu Borgir a do dnešních dnů kámoš Shagrath, který se zde prezentuje v songu „Sick Bastards“. Jde o zajímavé zpestření (hlavně v prvním případě), ale i bez nich by si album vystačilo s vlastním arzenálem, takže jejich přítomnosti není třeba přikládat nějakou výraznou váhu. Ale není od věci zmínit, že „Live My Dreams“ s Chuckem za mikrofonem zní téměř jako z kuchyně jeho domovské kapely.

Odkaz Testament je vlastně přítomen na celé nahrávce. Kapela má svým výrazem blíž k americkým spolkům než ke klasické evropské škole (Kreator, Destruction) a myslím, že i fanoušci takových Death Angel by mohli této kapele přijít na chuť. Sklon k powermetalovým postupům by zase mohl oslovit příznivce Iced Earth. Všeobecné kladné příjmutí desky by ale mohlo být založeno na zcela prozaičtější příčině – na hitovosti. Ať si pustím jakýkoli song z téhle fošny, vždy se jedná o dobře napsanou hitovou skladbu. Samozřejmě některé kusy vyčnívají; např. hymnický otvírák „The Urge“ nebo suverénně nejmelodičtější věc na albu – „Another Turn“. Zbytek alba však nezůstává výrazně pozadu a stále se děje něco zajímavého. Album je zabalené do moderní produkce, která v dokonalé rovnováze vyvažuje všechny nástroje a porovnáte-li toto album s jeho předchůdcem, pokrok je značný hlavně v čitelnosti kytar a razanci bicích. Nejde se ale zavděčit všem a je možné, že právě tyto aspekty budou někomu trnem v oku. Hlavně v řadách ortodoxních thrashers, kterým čisťounký zvuk asi nebude moc vonět. Stejně tak agresivita není to, co Susperia na svém posledním albu zrovna dvakrát zhmotňuje. Takže třeba příznivci Slayer by zde mohli tvrdě narazit. Ale možná se mýlím. Čas od času je potřeba trochu ubrat plyn a vychutnat si po cestě krajinu kolem…což mi připomíná, že „Attitude“ se skutečně výborně poslouchá při cestování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky