Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svadilfare - Makt Til Uskyld

SvadilfareMakt Til Uskyld

Garmfrost12.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od labelu
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Srdeční záležitost hlavně pro tvůrce, ale ani posluchač nepřijde zkrátka, je-li napojen na společnou vlnu. Vlnu pohanského black metalu.

Z nového alba SVADILFARE poznáte na sto honů, že má tvůrce svoji hudbu opravdu rád a uvěříte mu každou notu, každou hlásku. Tenhle norský one man projekt má na svědomí multiinstrumentalista Jøran Aasheim, vystupující jako Ildsint. Texty jsou v rodném jazyce a jak už název kapely napovídá, čerpá se ze severského folklóru a starých tradic. Jedná se už o druhé album, přicházející po dva roky starém „Den Som Herjer“. Tedy tvůrce nelení, aniž by trpěl uspěchaností.

 

Oslnil mě úvod desky v podobě „Flertall i Blinde“. Dokonale vás navnadí, abyste si v klidu sedli a naslouchali čistým vokálům v klidné náladě. Ani bych nečekal, v jakou špínu se vzápětí song změní. Black metal se zahuhlaným zvukem a nenávistným skřehotem, ale pořád spíše snovými melodiemi, umí ve vás nabudit touhu vracet se k desce. Na první setkání s ní vzpomínám jako na ztracený čas, ale následně jsem ji přišel na chuť, byť se nejedná o kdovíco. Jsou to právě ty zachumlané melodie, které mě vrtaly hlavou a nedaly pokoje. Ildsint není žádný virtuóz a ani nedává najevo nějakou pýchu. Ve vší skromnosti vám naservíruje porci svých představ a atmosférických tónů. V hlavní roli vystupuje děsivá aura primitivního black metalu v lo-fi hávu, ve vedlejší pak ony nálady a melodie, což z celku spoluutváří zajímavé momenty. Někdy jakoby z ledových tenat vystoupí zvláštně pozitivní myšlenky, otázkou ale pak je, v jakém smyslu pozitivní? Z jakého pohledu? Zda stran dobra lidstva nebo pozitivní vývoj osudu ve prospěch temných sil...

 

Fem Feite Faar“ jako druhá v pořadí víceméně umocňuje otvírák a rozpracovává kruté myšlenky, „Fossefall“ se nese spíše ve smutném odění. Asi nemá cenu rozepisovat skladbu po skladbě, protože fungují hlavně pohromadě a díky špinavému kabátku stejně nezapůsobí na první dojem. Musíte (můžete) nechat (jak jinak) zhasnout umělé osvětlení, vyjít ven dýchat vlezlou mlhu a pustit si SVADILFARE. Pak začne působit „Makt til uskyld“ naprosto odlišně. Už neposloucháte primitivní muziku, které je tucty a lepších, náhle totiž cítíte, že je vše vlastně v pořádku a uhlazenost by na autenticitě velice ubrala.

 

V žádném případě nečekejte žánrové posuny a milníky. Jen poctivou pohanskou duši, co si nepomáhá lidovými nástroji, ale naopak uctívá black metal syrového ražení s minimem výrazových prostředků a kytarou v čele. Já to Ildsintovi věřím a album si užívám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky