Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svarttjern - Ultimatum Necrophilia

SvarttjernUltimatum Necrophilia

Bhut19.3.2014
Zdroj: mp3, 320 kbps
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Má to sílu dynamitu, ale účinek je rozmetán stejně jako ohnisko výbuchu...

O Svarttjern jsem chtěl hovořit už kdysi, zejména v době, kdy vydávali desku Towards The Ultimate. Patrně neuzrál ten správný čas a tak ta pravá chvíle nadešla až dnes. Je totiž období, kdy se norské těleso pyšní svým třetím albem Ultimatum Necrophilia.


Kapelu si lze zamilovat už díky neochvějné věrnosti black metalu a mnozí připojí nálepku TNBM. Můj postoj vůči nim se postupem času drobně obměňuje, v době vydání první desky Misanthropic Path Of Madness se mé oči rozzářily, tohle byla panečku jízda, tohle byla síra. Osobně ji řadím na dosavadní vrchol jejich tvorby, který bohužel nepřesahují ani kvality alba aktuálního, takže dřívější nadšení lehce upadá.


Zběhlejší jedinci možná vědí, že vokalista HansFyrste, krom své domovské bandy Svarttjern, působí i ve známější kapele Ragnarok (od roku 2008). Právě tento fakt má dle mého ucha (ne)blahý vliv na výraz samotných Svarttjern. Už na desce minulé (Towards The Ultimate) byl znát nemalý odklon od původního xichtu a upřímně řečeno, deska neměla zrovna dvakrát silné ambice a rozhodně nezabodovala tak výrazně, jako její debutový předchůdce. Nyní je skupina poučena, více ostřílena a díky fungování členů i v ostatních kapelách nabyla jisté zkušenosti "jak se to dělá jinde". A v tomto bodě padá kosa na kámen. HansFyrste se podle mého skromného názoru dopouští až příliš otevřené inspirace u Ragnarok. Ten vliv je citelný a kdyby někdo tu mp3 otagoval jinak, nejspíš bych jim to sežral. Nechci tímto stylem házet špínu do řad Svarttjern, ale je to vlastně nepřehlédnutelný fakt.

 

Hudba jako taková udělá zaručeně radost všem milovníkům černé rudy, neb po řemeslné stránce lze album hodnotit vskutku vysoko. Ovšem ohlédnutí po zbytku scény dává tušit postupnému pomalému utápění, přímočarost a rychlost není vše, a ačkoliv jsou to stěžejní veličiny, se kterými umí kapela obratně pracovat, nezanechají hlubších stop. V paměti mi zůstává akorát sypačka Ultimatum Necrophilia, a to zřejmě jen proto, že se tak jmenuje celá deska. Věřte nebo ne, ale tyto řádky se mi nepíšou lehko, dodnes jsem řadil (a svým způsobem i řadím) Svarttjern k tomu lepšímu, co se po roce 2000 na norské black metalové scéně urodilo. Rozhodně však netvrdím, že je album nudné, nezáživné a bez chuti. Je to syčící flákota, kterou si užijete a od huby nebudete oddalovat zas tak snadno. Tempo převážně klepe ve středním rytmu, kde dává vyniknout zejména kytarovým linkám, kterým povedeně sekunduje chraplavý vokál. Má to sílu dynamitu, ale účinek je rozmetán stejně jako ohnisko výbuchu.


Hlavu bych určitě nevěšel, práce je to výtečná a dává znát o nesporných kvalitách kapely, jen inspirace jsou až příliš zřejmé. Možná stačí od desky tolik neočekávat, prostě jen přijít, pustit, užít, dýchat, třepat, dohrát, odejít, vydýchat, povzdechnout, nebrečet, nelamentovat a později opakovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky