Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svarttjern - Ultimatum Necrophilia

SvarttjernUltimatum Necrophilia

Bhut19.3.2014
Zdroj: mp3, 320 kbps
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Má to sílu dynamitu, ale účinek je rozmetán stejně jako ohnisko výbuchu...

O Svarttjern jsem chtěl hovořit už kdysi, zejména v době, kdy vydávali desku Towards The Ultimate. Patrně neuzrál ten správný čas a tak ta pravá chvíle nadešla až dnes. Je totiž období, kdy se norské těleso pyšní svým třetím albem Ultimatum Necrophilia.


Kapelu si lze zamilovat už díky neochvějné věrnosti black metalu a mnozí připojí nálepku TNBM. Můj postoj vůči nim se postupem času drobně obměňuje, v době vydání první desky Misanthropic Path Of Madness se mé oči rozzářily, tohle byla panečku jízda, tohle byla síra. Osobně ji řadím na dosavadní vrchol jejich tvorby, který bohužel nepřesahují ani kvality alba aktuálního, takže dřívější nadšení lehce upadá.


Zběhlejší jedinci možná vědí, že vokalista HansFyrste, krom své domovské bandy Svarttjern, působí i ve známější kapele Ragnarok (od roku 2008). Právě tento fakt má dle mého ucha (ne)blahý vliv na výraz samotných Svarttjern. Už na desce minulé (Towards The Ultimate) byl znát nemalý odklon od původního xichtu a upřímně řečeno, deska neměla zrovna dvakrát silné ambice a rozhodně nezabodovala tak výrazně, jako její debutový předchůdce. Nyní je skupina poučena, více ostřílena a díky fungování členů i v ostatních kapelách nabyla jisté zkušenosti "jak se to dělá jinde". A v tomto bodě padá kosa na kámen. HansFyrste se podle mého skromného názoru dopouští až příliš otevřené inspirace u Ragnarok. Ten vliv je citelný a kdyby někdo tu mp3 otagoval jinak, nejspíš bych jim to sežral. Nechci tímto stylem házet špínu do řad Svarttjern, ale je to vlastně nepřehlédnutelný fakt.

 

Hudba jako taková udělá zaručeně radost všem milovníkům černé rudy, neb po řemeslné stránce lze album hodnotit vskutku vysoko. Ovšem ohlédnutí po zbytku scény dává tušit postupnému pomalému utápění, přímočarost a rychlost není vše, a ačkoliv jsou to stěžejní veličiny, se kterými umí kapela obratně pracovat, nezanechají hlubších stop. V paměti mi zůstává akorát sypačka Ultimatum Necrophilia, a to zřejmě jen proto, že se tak jmenuje celá deska. Věřte nebo ne, ale tyto řádky se mi nepíšou lehko, dodnes jsem řadil (a svým způsobem i řadím) Svarttjern k tomu lepšímu, co se po roce 2000 na norské black metalové scéně urodilo. Rozhodně však netvrdím, že je album nudné, nezáživné a bez chuti. Je to syčící flákota, kterou si užijete a od huby nebudete oddalovat zas tak snadno. Tempo převážně klepe ve středním rytmu, kde dává vyniknout zejména kytarovým linkám, kterým povedeně sekunduje chraplavý vokál. Má to sílu dynamitu, ale účinek je rozmetán stejně jako ohnisko výbuchu.


Hlavu bych určitě nevěšel, práce je to výtečná a dává znát o nesporných kvalitách kapely, jen inspirace jsou až příliš zřejmé. Možná stačí od desky tolik neočekávat, prostě jen přijít, pustit, užít, dýchat, třepat, dohrát, odejít, vydýchat, povzdechnout, nebrečet, nelamentovat a později opakovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky