Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Svarttjern jsem chtěl hovořit už kdysi, zejména v době, kdy vydávali desku Towards The Ultimate. Patrně neuzrál ten správný čas a tak ta pravá chvíle nadešla až dnes. Je totiž období, kdy se norské těleso pyšní svým třetím albem Ultimatum Necrophilia.

Kapelu si lze zamilovat už díky neochvějné věrnosti black metalu a mnozí připojí nálepku TNBM. Můj postoj vůči nim se postupem času drobně obměňuje, v době vydání první desky Misanthropic Path Of Madness se mé oči rozzářily, tohle byla panečku jízda, tohle byla síra. Osobně ji řadím na dosavadní vrchol jejich tvorby, který bohužel nepřesahují ani kvality alba aktuálního, takže dřívější nadšení lehce upadá.

Zběhlejší jedinci možná vědí, že vokalista HansFyrste, krom své domovské bandy Svarttjern, působí i ve známější kapele Ragnarok (od roku 2008). Právě tento fakt má dle mého ucha (ne)blahý vliv na výraz samotných Svarttjern. Už na desce minulé (Towards The Ultimate) byl znát nemalý odklon od původního xichtu a upřímně řečeno, deska neměla zrovna dvakrát silné ambice a rozhodně nezabodovala tak výrazně, jako její debutový předchůdce. Nyní je skupina poučena, více ostřílena a díky fungování členů i v ostatních kapelách nabyla jisté zkušenosti "jak se to dělá jinde". A v tomto bodě padá kosa na kámen. HansFyrste se podle mého skromného názoru dopouští až příliš otevřené inspirace u Ragnarok. Ten vliv je citelný a kdyby někdo tu mp3 otagoval jinak, nejspíš bych jim to sežral. Nechci tímto stylem házet špínu do řad Svarttjern, ale je to vlastně nepřehlédnutelný fakt.

Hudba jako taková udělá zaručeně radost všem milovníkům černé rudy, neb po řemeslné stránce lze album hodnotit vskutku vysoko. Ovšem ohlédnutí po zbytku scény dává tušit postupnému pomalému utápění, přímočarost a rychlost není vše, a ačkoliv jsou to stěžejní veličiny, se kterými umí kapela obratně pracovat, nezanechají hlubších stop. V paměti mi zůstává akorát sypačka Ultimatum Necrophilia, a to zřejmě jen proto, že se tak jmenuje celá deska. Věřte nebo ne, ale tyto řádky se mi nepíšou lehko, dodnes jsem řadil (a svým způsobem i řadím) Svarttjern k tomu lepšímu, co se po roce 2000 na norské black metalové scéně urodilo. Rozhodně však netvrdím, že je album nudné, nezáživné a bez chuti. Je to syčící flákota, kterou si užijete a od huby nebudete oddalovat zas tak snadno. Tempo převážně klepe ve středním rytmu, kde dává vyniknout zejména kytarovým linkám, kterým povedeně sekunduje chraplavý vokál. Má to sílu dynamitu, ale účinek je rozmetán stejně jako ohnisko výbuchu.

Hlavu bych určitě nevěšel, práce je to výtečná a dává znát o nesporných kvalitách kapely, jen inspirace jsou až příliš zřejmé. Možná stačí od desky tolik neočekávat, prostě jen přijít, pustit, užít, dýchat, třepat, dohrát, odejít, vydýchat, povzdechnout, nebrečet, nelamentovat a později opakovat.