Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Syven - Corpus Christi

SyvenCorpus Christi

Victimer30.8.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Dvoučlenná diecéze vystoupila z lesních mýtin a pohanských vlivů matky přírody, aby požehnala všem, kdo se dnes shromáždili před klášterním dómem. Hluboce a věrně.

Syven se už tak nějak tradičně dostávám později než by bylo záhodno. Je tomu už něco málo přes půl roku, co oficiálně vyšla zatím poslední nahrávka tohoto finského dua - "Corpus Christi". Zkušenost s jejich minulým příspěvkem "Aikaintaite" byla natolik silná, že bylo už při prvním seznámení s novým materiálem rozhodnuto, které mé kroky budou následovat. Uzavření se v maximální soustředěnost, hledání a nalezení cesty, na které si pánové tolik zakládají. Novinka sebou ve skutečnosti nese čtyři soudy. Čtyři soudy Syven vyřčené v jeden. Symbiózu pro kapelu typických prvků s motivy vyjadřujícími utrpení a skutečnosti, ve kterých se výklad jednotlivých kultur liší, ale neliší se přístup Syven. Ten je nadále tím podporujícím hloubku vyjadřování a předložení tématu v dokonale podané podobě hry s vlastními detaily. Ta je pak po zásluze odměněna zaslouženou důvěrou.

 

Nahrávce nechybi ani přírodní podmanivost, neboť takové zurčení potoka stékajícího ze skalnaté soutěsky za doprovodu kantele vrací na místa prapůvodu finského folklóru prakticky ihned. Jde spíš o to, jakou roli tahle podmanivost nyní hraje. Její význam je v celkovém znění jen jednou z položek alba, které je jinak povětšinou času stočeno religióznějším a zachmuřenějším směrem, protože Tělo Kristovo si toho tak žádalo a takový je jeho osud. Ke "Corpus Christi" se tak v první řadě váže zejména doomovější nálada, hluboký přednes s mnoha chorály a žalmy, a v neposlední řadě celková majestátnost v kombinaci s naturálními motivy severské krajiny.

 

"Corpus Christi" - to je jediná dlouhá skladba rozdělená do čtyř částí, které jsou sice důsledně propojeny, ale jejich vzájemná odlišnost je v příběhu zřejmá a dají se tak poměrně snadno vystopovat. Velkou úlohu si na svá bedra naložil Andy, jehož vokál je na aktuální nahrávce velmi dominantní. Rejstřík jeho možností je naštěstí natolik široký, že jen umocňuje jeho důležitost a poslání. Od šepotu a tajemného mručení, až po hluboké sbory a tklivé přednesy. Skvostná to relaxační metoda, jen se tak dlouze zaposlouchat do těchto vokálů a nechat na sebe snášet bolest proudící meandry provinění z lesů a luk až k nohám stanuvším v chladu kamene klášterní budovy. Jak již Andy kdysi slíbil v našem společném rozhovoru - lyricky nahrávka čerpá hned z několika jazyků, od staroangličtiny až po témata přeložená do latiny.

 

Svět Syven se jinak zásadně nemění, je natolik typickým, že by to byla také velká škoda. Mění se jen přístup k materiálu. Ten je dnes mnohem sklíčenější, výpravnější a v odlesku paprsků slunce jsou zřetelně vidět ikony oken chrámu. Znovu hodně vydařená záležitost. K meditaci, k přemítání, k cestě přírodou, která by měla být zakončena, když ne kostelní dominantou kraje, tak alespoň ruinou, z níž dýchá historie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 30.8.13 9:01odpovědět

Velmi podařený následovník předchozích počinů. Tohle mě opět dostává, neskrývám nadšení.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky