Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Talbot - Scaled

TalbotScaled

Victimer25.4.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Basující dvouhra, která jen potvrzuje kvality debutu a vynáší je o kousek dál po větru vlastních špinavých emocí.

Estonská podzemní dvojka Andre - Nuutre ukázala už na debutovém stříbrném nesmyslu, že není všechna špína stejná, a že není dobré nechat ležet jen tak ladem na kameni kámen. Slovy škatulek a šuplíků z nočních hudebních stolků, není sludge jako sludge a není stoner jako stoner. Dost už ale těchto večně zařaditelných termínů a pomůcek a pojmenujme TALBOT hudbou, která sice do těchto formiček otiskuje vlastní přirození, ale přitom dá spíš na sebe samotné. To je ke slyšení od samého počátku, takže ono pomyslné trknutí pochází z míst, odkud to většina slyší velice ráda. Z míst, kde není vše nalajnováno a předpovězeno. Snad je to krajem odkud TALBOT pocházejí, snad je to jejich náturou a citem pro komponování samotné. Tak či tak, tahle severoevropská kapela není zrovna typickou ukázkou, jak se mít o co opřít, jako spíš přeletem nad vším tím kamenným hnízdem z vlastní perspektivy.

 

Na novince "Scaled" hoši dál rozvíjí svůj těžký propletenec basových riffů a temných uliček s experimenty a taji poklidu. Je čas jak na zrelaxování, tuhé rockerství či nevídaný vztek, tak hlavně na postupné otevření vlastních nezhojených ran. TALBOT pokračují tam, kde se svým debutem skončili, ale poctivě jej rozšiřují o další dimenze a úhly pohledu. Nebojí se změn, nebojí se strčit hlavu do cizích dveří. Jen to ještě není ta pravá revoluce, je to spíš hraní si s tématy a polehtání nápadněji nápaditých myšlenek v rozpuku, že by to šlo krapet svobodněji a přesvědčivěji. A o to jde u TALBOT především. Z jejich hudby se totiž hlavně svobodná mysl krade plnými doušky naplno z každé skladby. Můžou se právem cítit jako volní jako ptáci. Jako ten, co je denně sleduje z jejich loga, ze starších nahrávek a nově také z bookletu "Scaled".

 

http://www.metal-archives.com/images/3/5/4/0/3540273623_logo.jpg

 

Nejisté ucho v úvodním buldozerujícím tracku "Spectral Express" ještě nepozná mnoho převratného, ale už tam je patrný smysl pro orientaci v těžké špíně, která ne a ne slézt z nepraných tenisek. Dál je patrné, že TALBOT sluší rozehrávání atmosférických témat, do kterých naplivají jak odér manšestrových zvonů svých otců, tak mimořádně basový tučný sound, nebo třeba growl. Když už se zdá, že si prostě zakládají na naprosté hrubosti, kterou dokáží namíchat s trochou uvolnění, najednou mám pocit, že není ani tak daleko od Jourgensenovy nakřáplé frustrace, ani od lávovité zmetkovitosti "Filth Pig" (Shadowbird). Ten vokál tam prostě občas probleskne a pomalu tekoucí hudba (i když zcela v jiných odtokových kanálech) onu desku z roku 1996 chtě nechtě upomene. "Scaled" postupem času přinese nejednu příjemnou minutu a celkově se song od songu pne a žádá si pozornost. TALBOT nahráli album, které má daleko od odstrašujícího nezaujetí "jedním uchem tam a druhým ven". TALBOT nahráli album, které stiskne a nepustí. Tohle ano, tohle sedlo do míst dobré hudbě určených.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky