Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Taubrą - Therizo

TaubrąTherizo

Jirka D.12.10.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Poslouchatelný, podprahově melodický, ale jinak nekompromisní black metal vyznávající spíše tradiční hodnoty než současné a módní trendy.

Jméno Taubrą je ve světě black metalu nový pojem a podle toho, co se dá dohledat, jde o starogermánský výraz pro čarodějnictví. V našem kontextu se jedná o čtyřčlennou kapelu většinově pocházející ze Švýcarska, částečně z Norska a společně vyznávající okultní, protináboženskou a mystickou tematiku, čemuž se následně uzpůsobuje řada věcí. Třeba to, že na fotkách to vždycky vypadá jak na černé mši s hromadou hábitů a symbolického haraburdí, že v textech se nepropaguje zdravá výživa a green deal, a že kapela pro identifikaci svých členů používá pouze zkratky, čímž to zvědavému fanouškovi příliš neulehčuje. Na metalové encyklopedii lze nicméně dohledat jednak to, že všichni členové mají za sebou řadu dalších hudebních zkušeností současných i minulých, že některé z nich lze dostopovat jménem a že zakladatelem a duchovním otcem kapely Taubrą je jistý B. (Pokud se snad ve světě black metalu sousloví „duchovní otec“ nepoužívá, dejte mi vědět.)

 

Taubrą bandBlack metal téhle čtveřice je v promo materiálech označen jako old school form of occult BM, což působí jako takový zlomyslný rébus, ale realita zase tak složitá není. Všechny kulty jsou vtěsnány do textů, do stylizace a myšlenkového rámce, zatímco hudbu lze označit za klasickou, směřující kamsi do devadesátých let a prostou všech současných trendů. Žádné disharmonie, žádný reverb na kytarách na plné gule, dokonce ani žádné klávesy a složitě budované aranže či aura čehosi nadpozemského. S výjimkou intra a outra, což beru jako výjimku potvrzující pravidlo. Všechno mezi tím je totiž prosté jak Kolumbovo vejce, a právě proto se mi to docela líbí.

 

Díky přímočarosti. Díky melodičnosti, která ani zdaleka není výrazná a vlezlá, ale spíš podprahová. Díky poslechovému komfortu, který bude ortodoxním fanouškům BM proti srsti, ale i s tím se musí počítat.

 

Debutní deska Therizo je především dobře zprodukovaná a technicky dotažená, a ani zdaleka nemá za cíl vykolejit vás z vaší komfortní zóny. Bicí jsou vytažené a zní hodně „udělaně“, kytary hrají v několika vrstvách a jeden kytarista v sestavě se musel regulérně nadřít. Na živou prezentaci zapomeňte. Výborně je posazený i hlas, který diktuje a káže a místy (třeba ve skladbě Reek of the Earth) nikoliv málo připomíná našeho Jaroslava. Tempo je rychlé, hnané nekompromisně bicí salvou, příliš se neodpočívá a ze všeho je cítit jistota a naplňované ambice. Jestli se tu bavíme o debutu, tak pouze z titulu první desky nové kapely, která ale veškerou nervozitu nechala kdysi dávno daleko za sebou. Na albu prakticky nejde najít slabé místo, naopak deska působí velmi sebejistě, sevřeně a uceleně, a její poslech (41 minuta) uteče jak voda. Dejte si k tomu stylový obal od Kjella Åge Melanda a máte kombinaci hodnou respektu.

 

Limity tu samozřejmě jsou a pozornému čtenáři musely vysvitnout mezi řádky výše. Kapela jednak více méně opakuje to, co už tu dávno bylo. Když to trošku přeženu, dejte k tomu klávesy a dostanete Dimmu Borgir z poloviny devadesátek. Za další nelze neslyšet, že skladatelsky má pan B. svou šablonu, od které se v jednotlivých skladbách odchyluje jen nepatrně. Jakože jedna deska v pohodě a nemám proti tomu nic, ale potenciál pro další růst a rozvoj tam slyšet není. Pak nelze neslyšet na můj vkus až příliš technicistní a precizní zvukové zpracování, které samozřejmě vede k jistému poslechovému komfortu (už jsem to zmiňoval výše), ale současně i pocitu lehkého podvodu, byť v dnešní době velmi častému. Tohle bude o míře tolerance každého z vás. No a v neposlední řadě je to celé trochu klišé, i když naprosto nepochybuju, že myšleno naprosto vážně. Navzdory tomu všemu jsem ale poslední dobou tuhle nahrávku poslouchal docela často a vlastně mě bavila poměrně dost. Polevuju.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky