Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno Taubrą je ve světě black metalu nový pojem a podle toho, co se dá dohledat, jde o starogermánský výraz pro čarodějnictví. V našem kontextu se jedná o čtyřčlennou kapelu většinově pocházející ze Švýcarska, částečně z Norska a společně vyznávající okultní, protináboženskou a mystickou tematiku, čemuž se následně uzpůsobuje řada věcí. Třeba to, že na fotkách to vždycky vypadá jak na černé mši s hromadou hábitů a symbolického haraburdí, že v textech se nepropaguje zdravá výživa a green deal, a že kapela pro identifikaci svých členů používá pouze zkratky, čímž to zvědavému fanouškovi příliš neulehčuje. Na metalové encyklopedii lze nicméně dohledat jednak to, že všichni členové mají za sebou řadu dalších hudebních zkušeností současných i minulých, že některé z nich lze dostopovat jménem a že zakladatelem a duchovním otcem kapely Taubrą je jistý B. (Pokud se snad ve světě black metalu sousloví „duchovní otec“ nepoužívá, dejte mi vědět.)

Black metal téhle čtveřice je v promo materiálech označen jako old school form of occult BM, což působí jako takový zlomyslný rébus, ale realita zase tak složitá není. Všechny kulty jsou vtěsnány do textů, do stylizace a myšlenkového rámce, zatímco hudbu lze označit za klasickou, směřující kamsi do devadesátých let a prostou všech současných trendů. Žádné disharmonie, žádný reverb na kytarách na plné gule, dokonce ani žádné klávesy a složitě budované aranže či aura čehosi nadpozemského. S výjimkou intra a outra, což beru jako výjimku potvrzující pravidlo. Všechno mezi tím je totiž prosté jak Kolumbovo vejce, a právě proto se mi to docela líbí.

Díky přímočarosti. Díky melodičnosti, která ani zdaleka není výrazná a vlezlá, ale spíš podprahová. Díky poslechovému komfortu, který bude ortodoxním fanouškům BM proti srsti, ale i s tím se musí počítat.

Debutní deska Therizo je především dobře zprodukovaná a technicky dotažená, a ani zdaleka nemá za cíl vykolejit vás z vaší komfortní zóny. Bicí jsou vytažené a zní hodně „udělaně“, kytary hrají v několika vrstvách a jeden kytarista v sestavě se musel regulérně nadřít. Na živou prezentaci zapomeňte. Výborně je posazený i hlas, který diktuje a káže a místy (třeba ve skladbě Reek of the Earth) nikoliv málo připomíná našeho Jaroslava. Tempo je rychlé, hnané nekompromisně bicí salvou, příliš se neodpočívá a ze všeho je cítit jistota a naplňované ambice. Jestli se tu bavíme o debutu, tak pouze z titulu první desky nové kapely, která ale veškerou nervozitu nechala kdysi dávno daleko za sebou. Na albu prakticky nejde najít slabé místo, naopak deska působí velmi sebejistě, sevřeně a uceleně, a její poslech (41 minuta) uteče jak voda. Dejte si k tomu stylový obal od Kjella Åge Melanda a máte kombinaci hodnou respektu.

Limity tu samozřejmě jsou a pozornému čtenáři musely vysvitnout mezi řádky výše. Kapela jednak více méně opakuje to, co už tu dávno bylo. Když to trošku přeženu, dejte k tomu klávesy a dostanete Dimmu Borgir z poloviny devadesátek. Za další nelze neslyšet, že skladatelsky má pan B. svou šablonu, od které se v jednotlivých skladbách odchyluje jen nepatrně. Jakože jedna deska v pohodě a nemám proti tomu nic, ale potenciál pro další růst a rozvoj tam slyšet není. Pak nelze neslyšet na můj vkus až příliš technicistní a precizní zvukové zpracování, které samozřejmě vede k jistému poslechovému komfortu (už jsem to zmiňoval výše), ale současně i pocitu lehkého podvodu, byť v dnešní době velmi častému. Tohle bude o míře tolerance každého z vás. No a v neposlední řadě je to celé trochu klišé, i když naprosto nepochybuju, že myšleno naprosto vážně. Navzdory tomu všemu jsem ale poslední dobou tuhle nahrávku poslouchal docela často a vlastně mě bavila poměrně dost. Polevuju.