Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teahouse Radio / Skeldos - Night Moss

Teahouse Radio / SkeldosNight Moss

Victimer27.3.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Ticho nočního mokřadu živené stíny, melancholií a spánkem. Zkuste si srovnat hlavu, atmosféra Night Moss k tomu vybízí.

Malý severský label Hypnagoga Press představil loni v létě na svém skromném seznamu nahrávek nový počin. Řeč je o Teahouse Radio, snově ambientním projektu Pära Böstroma, agilní a vřele přijímané postavy světa atmosférického minimalismu. Tento počin tedy není novinkou, ale spíš dohnáním zameškaného. A byla by škoda nechat jej bez povšimnutí. Tentokrát na to ovšem nebyl Pär sám, na albu se rovným dílem podílel jeho litevský kolega Vytenis Eitminavičius. Ten také působí ve více tělesech, ale zde je podepsán jako Skeldos. Oba pánové se domluvili na spolupráci a většina materiálu vznikla v době covidové, tedy ke klidnému tvoření doma jako stvořené. Album Night Moss se rodilo v rozmezí let 2019-22.

 

Co od něj čekat, kterým směrem se nechat vést? Třeba směrem velmi klidné ukolébavky pod tíhou noci. Za doprovodu akordeonů, syntezátorů, pedálů, smyček a taky vokálu. Tím, jak je do tiše melancholické tvorby kladen, zní docela podobně jako tomu je u Tenhi. Je v tom kus severu na březích Baltu a usínání v náruči přírody. Velmi citlivě, samozřejmě. Hudba Night Moss je zvukově atmosférické, prosněné, ale hlavně tiché a skromné hledání skrytých představ. Pokud se tento noční stroj na promítání naplno rozjede, je to o vyplnění určité plochy. Dál platí, že je třeba se mít na pozoru, nebýt svázán okolním prostředím, ale být vtažen do toho daného. Night Moss je malé melancholické pásmo nočního vidění. Jen lehce rozčeřené, abstraktní a pokorné.
 


O Teahouse Radio jsme již psali v rámci staršího alba Her Quiet Garden, které jsem postupem času viděl ještě o něco výše, než jsem uvedl v závěrečném hodnocení. Ono je to vždy o tom, že takový druh alb se docení až časem, kdy jejich atmosféra pronikne až na ta pravá místa. Kdy dojde k souznění. Podobně to nejspíš bude i s Night Moss. Tak či tak, toto snově ambientní kolébání v rytmu noci je o celkovém vtažení. Kdy se hlava po určitém seznamovacím procesu srovná, rozklíčuje povahu desky, a pak do ní jen padá a nechá se za plného vědomí uspávat. Odnášet do říše snů a poznání.


Pak je to jen o hloubce prožitku. O sladění se nemusíme bavit. Bez něj by nebylo možné ve dvou lidech tvořit jedno album. Přistihnu se, že řeším ten vokál. Opravdu mi připomíná styl vyprávění Tenhi a jen tiše dumám, jestli mi to vadí, nebo to vítám. Nakonec tuhle zdánlivě ošemetnou situaci opouštím a může za to album Night Moss samotné. Což je příjemné a velmi dobré zjištění. Moc nepřemýšlej o tom, co není podstatné. Nech se vlákat dál a splynout se stíny. Dopřej si odpočinku, jaký máš rád. Night Moss pak nabídne pocit, který tě zavede na místa, které si střežíš, chováš je v sobě a přitom u toho můžeš klimbat. Ale není to ono sladké klimbání a nic nedělání, je to spíš dobré tušení. Když jsi v bezpečí, ale zároveň lehce na špičkách... Pořád je v mojí přítomnosti něco zajímavého a zároveň podivného. Ale ono to taky patří k tomu, co má člověk rád a co rád vyhledává.

 


Když je v klidu a přitom se má na pozoru. Kdy bilancuje i balancuje. Občas otevře oči a ujistí se, že je vážně sám. A právě v tomto nastavení je Night Moss přínosné. Tuhle spolupráci Teahouse Radio a Skeldos musím doporučit všem snílkům, náladovým minimalistům a taky těm, kteří rádi relaxují v přítomnosti jednoho či druhého autora. Ticho možná léčí, ale léčí i noční hudba stažená na minimum a přitom hřejivě atmosférická. Teď jen počkat, jestli se ty účinky ještě znásobí. Nebo se spokojit s tím, co člověk právě prožívá. Jo, asi je poznat, že mě baví se v tom vrtat. Zkuste to taky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky