Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hlad po tvůrčí potravě od veličiny, kterou byla (a v paměti a srdci stále je) skupina SubRosa můžeme do určité míry považovat za ukojený. Jak se na správný vláčný doom sluší a patří, tak tahle kapela se volným tempem padajícího lístku vytratila v nicotnou tmu. Přiznám se, že jsem jejich činnost aktivně v poslední letech nesledoval, jelikož jsem čistě požitkářsky vyhlížel jednoduchého nástupce mrazivě podmanivých alb, kdy to poslední velké řadové datujeme rokem 2016. Jo, utíká to. O rok později se skupina blýskla live nahrávkou z unikátního festivalu Roadburn, která se mi líbila, ale hlouběji jsem se jí nevěnoval. To s řadovými deskami je to jiné, ty vyplouvají v přehrávací ústrojí v nepravidelných intervalech stále. Nemůžu říct, že bych si alespoň jednou ročně neprosvištěl poslední tři velká alba skupiny SubRosa. Proč to tu však tak táhle a dalece rozvádím. Zkrátka proto, že tohle těleso v roce 2019 ukončilo činnost. Přímé důvody a okolnosti vlastně neznám. Ovšem jak to už v koloběhu existence bývá – když něco zaniká, něco nového se rodí. A tak se dvě houslistky, kytarista a bubeník rozhodli stvořit nové těleso, které pojmenovali jako The Otolith a přibrali basáka Matta Brothertona. Ovšem ten se (dle bookletu) na nahrávce nepodílel v širší míře, jelikož není uveden ve složení, ale jen v děkovačce. V roce 2022 jejich tvůrčí symbióza dosáhla vrcholného a kýženého cíle a bylo vydáno album Folium Limina.

Ono by se možná nic mimořádného nestalo, kdyby takový materiál vyšel pod hlavičkou původní kapely, ale z respektu k sestavě, a i přeci jen malinko jinému výrazu se zkrátka šlo do světa pod novým logem. Vyznění kapely je odlišné především ve vokální disciplíně, jelikož charakteristická barva Rebeccy Vernon je to, co tu teď nenajdeme. Avšak zbylé dvě holčiny svůj hlas předtím neskrývaly a dnes se o něj statečně střídají ještě s Levim. Takže tvorba a forma se prakticky nemění a volně, plynule a příkladně důstojně navazuje na starší díla. Nejvíc však cítím jakýsi návrat do dob No Help For The Mighty Ones, avšak bez těch veselejších pasáží a skočnějších chytlavějších momentů. Folium Limina je hutná trýzeň a poslechová výzva na soustředěnost. Pouštět si ji jen tak pro určitou náladu nemá pořádně dostatečně vypovídající hodnotu. Tahle deska funguje pozvolna, postupně, protože ukrývá dost ukrytých zákoutí a tajuplných momentů, které jsou třeba tišší, či jednoduše méně výrazné. Není to o nějakém strhujícím válcování, je to do určité chvíle i dost křehká záležitost. Samozřejmě pokud jste oddaní fanoušci původní kapely, pak s ničím takovým nebojujete a okamžitě ladíte frekvenci vnímání na tuhle vlnu, a daří se vám rozkrývat šperky víceméně okamžitě.

V tuto chvíli bych rád pozastavil čtenářovo choutky a dopřál mu prostoru k hledání sebe sama. Musí se v něm totiž rozkrýt výchozí bod a uvědomění si, nakolik mu byla tvorba SubRosa blízká. Pokud ji vstřebával plně a celoplošně a nebyl s to oddělit nadšení od kritických úkroků, pak nebude mít problém vůbec. Takhle jsem to vlastně pocítil já. Ta atmosféra mě vtáhla okamžitě. Ty typické postupy s volným rozechvíváním trpělivosti a poctivé budování příkladného napětí je věc, kterou když dostatečně neoceníte, tak se těžko budete posouvat dál. Jistě vám k tomu pomůže i znalost rané tvorby dřevních Om, kde mi některé pocity přicházejí jako totožné. Pokud si dovedete patřičně užít právě ty volně se rozvíjející pasáže, které jednou vybouchnou v gejzír mohutné až sludge doomové těžkopádnosti, pak vás to bude bavit fakt fest. Pak si budete blaženě užívat ty smyčcové kudrlinky, drnkačky a vyhrávky, které se tam tak nenápadně povalují jak mlha na rašeliništích. Omamné kouzlo a jezinkovsky vtahující síla dávající zapomenout na vše důležité. Zádumčivá nálada sahající až k určité bolesti a nářkům působí jako jisté vyrovnávání se s některými životními příkořími, či neveselými situacemi. Je to medikament, jehož uživatel se může snadno ocitnout na hraně propasti závislosti a nefalšované deprese. Takovou sílu z toho cítím.

Rád bych nějak důsledně přiblížil i jiné pocity a postavil se do role člověka, kterého nová nahrávka od The Otolith tolik netankuje, ale nedaří se mi to. Jsem příliš svazován minulostí a zamilovaností do jejich hudby (vlastně od roku 2011), že se mi nedaří učinit odstup a přinést slova nějakých výtek. Přesto se o něco pokusím. Nuže první kontakt skrze fyzický formát CD edice byl ve znamení povzdechu nad přílišnou jednoduchostí. Sice digipack, avšak nemající více informací než těch, které vidíte na přiloženém snímku. Rád bych něco kapku okázalejšího. Naštěstí tohle kompenzuje hudba samotná. Ovšem pokud nejste vyloženě zaníceným příznivcem SubRosa, pak se vám dostane patrně stejné odměny, kterou kdysi popsal kolega Sorgh v dobovém pojednání. Zkrátka těch smyčců může na jednoho být moc, ta kolíbavá a těžkopádná struktura může navodit pocit, že se dílu nechce moc rozhýbat, že se utápí v sobě samém a nenechává rozkvést pozitivnější energie a svižnější výpady. Je to věc momentálního rozpoložení a potřeby, a samozřejmě i očekávání. Milovníkům takto atmosférických kapel nebudu více napovídat, ti se v albu, věřím, najdou a těm ostatním jen stroze doporučím jednu z desek, která byla v loňském roce málo vidět a je to škoda, protože kdybych k ní osobně čuchnul dříve, určitě by se mi zavrtala do top desítky, ne-li pětky. Je to pořád dost jedinečné dílo s charakteristickou tvůrčí stopou. Citlivá, a přesto náležitě těžká nahrávka.