Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V době, kdy mám za to, že už jsem slyšel většinu extrémních spojení, dokáže překvapit málokteré dílo. A přesto tu mám něco, u čeho mám pocit jinakosti a průniku do jiného světa, který přivedla na svět dvojice z Německa. Že bych si zrovna vytipoval Německo jako zemi zaslíbenou něčemu, co právě slyším, to tedy opravdu ne. A vlastně je to jedno, odkud a kdo tohle pekelné dílo vyvrhl na svět. Jeho zvláštní spiritualita, rituální nádech, všudypřítomné zlo a jiný přístup k věci dělají z desky zvláštně přitažlivou věc. Máte pocit, že se zrodilo cosi vyvrhnuté na špinavou podlahu chrámu a že to pouhým vědomím křiví a dusí prostor okolo sebe. Je to velkolepé, nikdy nevíte, kam to uhne a kam se s tím propadnete. Svět Temple Koludra není z této doby, je z doby, která této dávno předcházela.

Seven! Sirens! To a Lost Archetype je zvláštní, hypnotické dílo na pomezí death metalu a black metalu. Velkolepé, když rozevře náruč a pohltí svým stínem. Divoké, zároveň krutě disharmonické. Se zvláštním osobitým kouzlem toho, že stojíte uprostřed pradávných ruin jiné kultury, co tu byla dávno před námi. Seven! Sirens! To a Lost Archetype se nebojí používat ke svému výrazu folklórní prvky, zvětšovat efekt aranžemi, bobtnat jako mohutný nateklý parazit. A přitom nikdy nevíte, kdy nastane zlověstné ticho a tma obklopí i poslední plamen, který vás chránil před mocí cizího hlasu. Ta hudba příjemně potopí pod červenou hladinu a dusí zaživa. Exploduje sama do sebe. Pohlcuje výkřiky. Divoký metalový rej, ve kterém se dokážete ztratit a je vám to příjemné. A jako správní pošahanci chcete tento pocit prožít znovu.

Temple Koludra stvořili podobně zlé dílo, jako bylo nedávno Gods Without Name od US cvokárny Aoratos. Procházím se podobně temnými chodbami, zde ale v chodbách dávno zapomenutých, ve kterých už nikdy nebudou hořet pochodně a krev na zemi je zčernalá, vysušená tokem času. Dvojice, kterou Temple Koludra tvoří, umí doslova kouzlit melodie, které rostou do monumentálních celků (skladba Grey Apparition, co roste s každým soustředěným poslechem). V takové This Diadem Will Last se talent přiškrtit posluchače a ovinout slizké ruce okolo těla projevuje naplno. Střední tempo, snad dokonce stopy psychedelie, více rocková věc a hlubší do efektu. Tohle je palba, cinkání činelů, jemné hrátky se strunami kytar, sedmdesátkový odér. Tohle musíte zažít. Vzory i těch nejagresivnějších kapel se nikdy nezapřou. A sedne to na desku naprosto perfektně.

Seven! Sirens! To a Lost Archetype připomene zlá díla Behemoth z časů, kdy svou zlostnou mašinu tlačili teprve vstříc k dnešní slávě. Pokud si odmyslím všechny elementy okolo, které ale dělají tuto desku osobitou, dostanu i přesto poměrně solidní metalový základ. Nic naprosto inovátorského, ale svou kytarovou krásu to má a nápady, jistou košatost a především návykovou zběsilost. A k dnešní moderní scéně všech těch marastů černých i zrezlých kovů patří přesně ta disharmonie, velkolepost a například i efekt této kapely – tedy, že prakticky není jisté, kdo tento rachot nahrál a v jakých slavnějších kapelách členové figurují.

Závěrem bych si přál, aby nezůstalo jen u jediné desky a opravdu by mně zajímalo, kam chce dvojice tento těžký kolos nasměrovat a zda lze ještě někam jejich výraz posunout. Byla by to každopádně výzva.

Desce není moc co vytknout, pokud se zdá být nepřehlednou, je to čistý záměr. Zvukově mi sedí, prostupuje všemi nástroji, které jsou i největším náporu dobře slyšet. A že musel být mazec tohle všechno smíchat dohromady. Co se dá desce naopak přičíst jako body navíc, je ona tajemnost, dokonalé využití toho, co je dnes v kurzu. Tedy že působí mocně a zle a vlastně nikdo moc netuší, kdo za tím stojí a že o názvech jejích skladeb lze hovořit dlouho do noci. Všechno zde má totiž význam a z rozhovoru s dvojící tvůrců vyplývá, že nic není náhoda. Takže chlapci, já doufám, že za pár let uslyším pokračování.