Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned v úvodu recenzi si dovolím vyjasnit několik záležitostí, které by mohly nejednoho a třeba i zasvěceného fanouška Jello Biafry zmást. Předně tohle není Guantanamo School of Medicine a už vůbec ne Dead Kennedys, ale v podstatě sezónní či chcete-li příležitostná formace The Raunch and Soul All-Stars, v níž najdete členy jižanských kapel Dash Rip Rock a Cowboy Mouth, ale třeba i Corrosion of Conformity či Down. Z toho už tak nějak plyne, že tu nepůjde ani tak o punk, jako spíš o jižanský soul, rythm & blues a vůbec muziku, která má kořeny v New Orleans. Takže opět - Guantanamo’s punk nečekejte. A pak je tu poslední věc a tou je příležitost, při které tohle všechno vzniklo. Osmý květen 2011. New Orleans Jazz & Heritage Festival. Živák. Klub.

Všechno se to událo na základě domluvy Biafry, LeBlanca a Davise, domluvy, ze které vyplynula touha zúčastněných přehrát pár legendárních klasik, hudbu starého New Orleans, hudbu plnou melancholie života, díky které se v malých klubech a pěkně nahlas zapomínalo na vlastní trable. Jessie Hill, Ernie K-Doe v podání Allena Toussainta, John Fred & His Playboy Band, Alex Chilton, Sidney Simien a Rockin‘ Sidney, tradicionál Hous of the Rising Sun. Co jméno, to pojem. Co song, to klasika. Klasika, kterou znáte, i když o tom možná ani nevíte.

„Walk on Jindal's Splinters“ na vinylu obsahuje devět skladeb, na cédu jsou dvě navíc. Hlavně ale obsahuje koktejl muzikantské vytříbenosti na straně jedné a naprosté odvázanosti, živelnosti a v podstatě punkovosti na straně druhé. Takhle bavit se můžou jen velcí muzikanti. Je třeba umět hodně, mít toho hodně za sebou a hodně cviku v prstech, hlasivkách a dechu, abyste si mohli dovolit odehrát (Don't Mess With) My Toot Toot s takovým nadšením, s tak nemocným saxofonem a takovou razancí. Ostatně dechová sekce je na celé desce naprosto úžasná! Co tím chci říct? Tahle deska je živák se vším všudy, živák nespoutaný jakýmikoliv konvencemi, komercí, produkcí. Zapomeňte na produkci, komerci i konvence, představte si klub, šilhající ventilátor u stropu, pódium deset centimetrů nad parketem a naprosto zpocenou kapelu. Představte si New Orleans a řízněte to punkem a energií Jello Biafry. Představte si publikum od patnácti do šedesáti a v kotli chlápka s pleší tam nahoře.

Tahle deska vyšla čtyři roky po pořízení záznamu a je úžasné sledovat, co všechno se neudálo, aby nahrávka mohla vyjít jako deska seriózní. Nikdo si příliš nelámal hlavu se zvukem - z něj je cítit klub, autenticita a všechny ty skvělé nedostatky, které dělají živák živákem. Nikdo ani neřešil to, že první song Ooh-Poo-Pah-Doo od Jessieho Hilla se nepodařilo nahrát hned od začátku a tak album prostě začíná fade-inem, natvrdo a bez přetvářky (správně by to hrálo takhle). Všechno to spravila poznámka Sorry about the beginning of „Ooh-Poo-Pah-Doo.“ It wasn’t recorded. na zadní straně obalu. Něco donahrát? Proč?!

Jinak v desce nehledejte žádné další složitosti. Celé je to velká zábava a současně poklona starým mistrům a době, kdy slovo rock bylo ještě v plenkách. Zároveň jde o důkaz Biafrovy všestrannosti, který se nebojí opustit punková zákoutí, přijmout zcela jiné výzvy a obklopit se zcela jinými lidmi. O tom, že se mu to povedlo, není sporu. Marně bych teď pátral po neřadové desce z poslední doby, která by mě víc zaujala a kterou bych si víc užíval. Už jen tohle psaní o živáku, které většina kapel vydává spíš pro skalní nebo jako bonusový přívěšek někde na konci limitované edice, je fakt sám o sobě dostatečně výmluvný. Live album roku? Walk on Jindal's Splinters!