Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temple Of Void - The World That Was

Temple Of VoidThe World That Was

Sorgh20.4.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Odložme na chvíli chmury a pojďmě si užít prvotřídní nátěr, který může našim stereotypním dnům přinést nové obzory za oknem.

Mučen domácí monotónní rutinou, která mi zvolna ale jistě ubírá na kráse, zabrousil sem do vod jistoty. Navštívil sem death/doomový region daleko ode všech nákaz, nařízení a zákazů, a do oka mi padla americká kapela Temple Of Void z Detroitu. Název nezní kdovíjak originálně a i obal se spokojuje s tradičním fantastičnem, které polaská skalní příznivce Pána prstenů. Takže ani nevím proč jsem na ně zaměřil svůj kalný zrak, ale nemrzí mě to. Tahle parta vaří s důvěrně známých surovin a mlha nad hrncem je slušně hustá. Možná tato věta někoho odradí, protože by si rád smlsnul na něčem zvláštním a jedinečném. Ten ať si počká třeba na nové Green Carnation. Tady a teď přichází stopa zaprášené jistoty, dávka normálního, smrtícího řemesla, které zůstává tak říkajíc jen na papíře.

 

The World That Was je třetím plnometrážním albem kapely a tváří se hodně vyzrále. Po první ukázce, kterou jsem si pustil na Bandcampu, jsem se příjemně uvelebil na zadku, tak mi to v tu chvíli sedlo. Postupem času se samozřejmě dostavily občasné pochybnosti a snad i lehká rozmrzelost. Tklivé, tlející bažiny zaplavují na můj vkus hodně půdy, ale naštěstí to vyrovnává dostatek krásných motoráren s jen několika jednoduchými riffy, které mě bezpečně uzemňují. Nakonec je té trudné nálady tak akorát, ale přiznat dominantní postavení kmotřičky smrti se dá jen těžko. Je to tak půl na půl a na albu vládne poctivá shoda.


Každopádně fakta jsou taková. Projev kapely je stylově drsný, neučesaný a v jeho záhybech tlejí exhumované kroky minulosti. Pro modernisty a progresivně laděné posluchače toho deska moc nenabízí. Zato sází trumfy díky výraznému a čitelnému projevu, který je na hony vzdálen huhlavému marastu, ve kterém se nedá zorientovat. Ani se nemotáme v hluchých prostorech, které během stárnutí ztratily svůj smysl. Kompozice mají pevnou strukturu, jedou věrně po stanovené dráze a zbytečně neexperimentují. Jistotou je zpěvákův hrdelní kanál, který je dokonale nabroušen a má své místo jak v deathových pasážích, tak v doomových lokalitách, kde roztančí tabulky v oknech a přehluší venkovní nepohodu.

 

Zaujala mě jedna věc. Když nahlédeme do sestavy, zjistíme, že v každé skladbě byl použit syntezátor. To mě docela překvapilo, protože jsem si až na pár výjimek nějakých umělých zvuků nebo klávesových trylků nevšiml. Většinou jde o slabé atmosférické plošky, které nemají žádný zásadní význam. Výjimkou je snad lehké fantastično ve skladbě Self - Schism, které někomu může znít jako šumivá znělka pohádek z rádia.

The World That Was kdyby nebylo, tak svět zůstane pořád stejný. Ale rád ocením i v podstatě obyčejnou desku, která nijak nevybočuje z řady a plní "jen" roli příjemného společníka. Tohle je ten případ a nemůžu o něm říci špatného slova.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky