Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tengri - Ekliptika

TengriEkliptika

Ruadek10.3.2017
Zdroj: flac / promo od kapely
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X / notebook + audio Genius 2+1
VERDIKT: Deska kapely, pro kterou je důležitý prožitek, ne tvorba slov. Lehce nadprůměrný tuzemský počin kapely, která hraje více pro sebe než pro své okolí. A to je alfa i omega této desky.

Jaký je vlastně atmosférický post-rock? A dá se slušně zahrát i u nás v ČR? Nebo je to něco nového, co už nelze zaškatulkovat a tudíž ani hodnotit? Na vše dohromady lze odpovědět poměrně rychle, protože po padesátém poslechu desky Ekliptika od Tengri mám celkem jasno. Novotvar v rámci stylu to není a slušně se to zahrát dá. Zda to stačí, je otázkou úplně jinou a o tom (a nejen o tom) bude tato recenzentská úvaha.

 

Kapela Tengri nebude čtenářům Echoes úplně neznámá, kolega Victimer s nimi spáchal velice příjemný rozhovor v roce 2013 a tito pánové jsou zpět s novou deskou. Už v té době to hoši valili docela zajímavě a v současnosti to není jinak. Začněme s tím, že pánové si nejsou jisti škatulkou, do které by se je dalo zasadit. Uzavření kapely do šuplíku STYL za každou cenu, to je věc, jejímž přítelem nejsem ani já. Kapela sama za sebe hovoří i o odstínu jazzu, což je z mého pohledu lehce mimo (Sašo). Jejich hudební cítění má nejblíže post-rocku, často s přesahem do snivých ploch, které produkuje mnoho instrumentálně rockových kapel. Tengri rozhodně nejsou zjevením, které by páchalo nadčasové, naprosto nezaměnitelné věci. Tengri tu jsou, protože je ta muzika baví a tohle jako recenzent promo desky musím uznat a připsat jim k dobru.

 

Deska Ekliptika plyne jako voda a některé její post pasáže, kdy se kytara pustí do větších akcí, ty jsou příjemně poslouchatelné (příkladem budiž skladba odmítání). Nelze se nepozastavit samozřejmě nad sestavou nástrojů, kde dominují Sašovy housle a souhlasit s tím, že – cituji z rozhovoru Martina: „Tak jsem jednoho dne zvedl telefon a zavolal mu, jestli by neměl chuť a čas přijít na naší zkoušku. Byl jsem překvapen, když řekl, že jo a že se mu naše muzika líbí. Tak přišel, zahrál si s náma a my věděli, že je to přesně ono, ten chybějící článek.“ Ano, to je přesně to, co dělá tuhle kapelu zajímavou.

 

 

Ekliptika je poměrně poklidnou, zahloubanou deskou, kterou lze poslouchat nejlépe na cestách tichou krajinou. Tam se ukáže kouzlo, které album má. Skladatelsky se jedná o zvláštně sestavené skladby, které mají některé slušně zapamatovatelné motivy, ale nefungují tady téměř žádné vracející se pasáže. Skladby mají vývoj, gradují nebo naopak přemýšlejí po celou svoji stopáž. Je to, jako kdyby kluci našli dostatek fungujících nápadů, ze kterých se slepí skladby, ohoblují se hrany a vypustí se přebytky. Není to složené „na papíře“, je v tom cítit nekonečné zkoušení nápadů ve zkušebně, kdy se rozvíjí jedna věc v druhou. Psal jsem o tomto principu nedávno u recenze na poslední desku pg.lost, kteří až v minulém roce přišli s regulérními skladbami – do té doby dělali skoro totéž, nekonečné rozvíjení motivů ve zkušebně. Tímto vším se snažím přiblížit styl práce, jaký byl použit na desku, která není pro všechny uši a která plyne jako řeka – každou chvíli přijde nový motiv a hned se ztratí, nahrazen dalším.

 

Pražští Tengri mnoho věcí umí, bohužel se jim ale nepovedl výsledný zvuk, který celou desku hrozivě sráží do kolen. Z dostupných zdrojů se natáčelo v domácích podmínkách kde, jak se všichni, co to dělají, obhajují, mají vše sami nejlépe pod kontrolou. Pokud si desku pustím nahlas na 2 + 1 sestavě, kdy mi do toho duní subwoofer, deska dá relativně poslouchat. Pokud se do toho ale obuju pořádně a chci ji vnímat jako soustředěný posluchač, pak na sluchátkách zvuk / důraz prohrává a je to totálně nevýrazné. A to je fakt škoda. Za další mínus považuji obal desky, kde samotná grafika není tak zlá (Romana Kovářová), jméno kapely a desky je ale v hrozivém fontu a zcela mimo dnešní trend moderní grafiky (přitom stačí tak málo, slušně vypadající obal lze vytvořit i doma na počítači).

 

 

Mohu se na věc dívat ze všech možných úhlů pohledu a nadále docházím k názoru, že deska to není špatná, přesto jen lehce nadprůměrná. Instrumentální rock, který má energii, několik zajímavých motivů, ale nic víc. Kapela je slušně vyhraná a hraje muziku, která ji baví. To je největším kladem alba i kapely samotné. O kapele není nikde moc slyšet, nikam se necpe, za vše mluví i vyjádření Jardy v rozhovoru pro Fobii: „Snad mluvím za všechny, když řeknu, že nejsme ambiciózní kapela s jasnými cíly. Nejdůležitější je pro nás prožitek a živelnost. Od toho se odvíjí vše ostatní. Všechny nás to strašidelně baví a o to jde. Stejně jako budoucnost i vývoj je nejistý.“ Jako recenzent jejich desky mohu prohlásit, že hudebně to přesně odpovídá této odpovědi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky