Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tenhi - Airut:aamujen (reedice)

TenhiAirut:aamujen (reedice)

Jirka D.20.5.2013
Zdroj: CD, digibook (# ab 017lu)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nejexperimentálnější deska Tenhi, nahraná spontánně, během několika setkání, s minimálním počtem nástrojů i hostů. Klavírní album. Airut:aamujen.

Byl to nezapomenutelný zážitek, když jsme uprostřed jedné tmavé noci cestovali do našeho studia a autobus nás vyložil i s našimi nástroji do silné vrstvy sněhu. Společnost nám dělal jen svit měsíce, ve studiu byla nepříjemná zima, ale atmosféra pro nahrávání hudby byla možná nejlepší, s jakou jsme se kdy setkali.

 

Nahrávání alba „Maaäet“ bylo zhruba v polovině, když se začaly vyskytovat překážky, které znemožňovaly další práci. Nálada v kapele byla mizerná, problémy v osobním životě dostihly skoro všechny a představa pokračujícího nahrávání byla stejně děsivá jako fakt, že by se od té doby mělo o Tenhi mluvit v minulém čase. A pak jedné mrazivé noci dorazili do UTU studia Ilmari Issakainen a Tyko Saarikko, dva z trojice hlavních členů, a společně začali hrát, vytahovat staré motivy a nápady, z nichž některé  ležely na dně času i deset let. Prázdný dům uprostřed plání sněhu a hudby.

 

A tehdy vznikla nejexperimentálnější deska Tenhi, nahraná spontánně, během několika setkání, s minimálním počtem nástrojů i hostů. Klavírní album. Airut:aamujen. Na albu se kromě Ilmariho a Tyka podílela pouze Janina Lehto a Tuukka Tolvanen, oba skromnou porcí hlasů pro jinak zcela samostatnou Almariho hru na klavír, bicí a baskytaru, a pro uhrančivý a velmi silný Tykův hlas, jehož barva vystihuje všechno to, co už se nevejde do slov samotných.

 

Výše uvedenou poznámku o experimentální nahrávce je třeba vnímat v kontextu tvorby kapely, protože sama o sobě působí zcela naopak nejpřirozenějším dojmem uvolněného hraní, během něhož se nepřemýšlí nad propracovaností aranží, ale kdy se prsty samy rozbíhají po klaviatuře piana a mysl zcela oprošťuje od všedního světa. Jednoduchost, s jakou se skladby ubírají vpřed, vzbuzuje dojem čisté esence umění, zcela prosté lidské touhy po vyjádření svého vnitřního světa pomocí několika nástrojů a potřebného umu. Atmosféra alba je zcela v souladu s naturelem kapely temná, melancholická a mrazivě uhrančivá, takže výsledný dojem nijak nevybočuje ze zažité linie, která je jen tentokrát protkána minimalismem a čistotou.

 

Tehdy v sobě členové Tenhi nalezli sílu pro další cestu, která kromě odchodu Ilkky Salminena pokračuje dodnes. Airut:aamujen vyšlo nejdříve v roce 2004 vlastním nákladem kapely, o rok později u Irond v Rusku a až v říjnu 2006 u sub-labelu domovského vydavatelství, u něhož se v roce 2010 dočkalo, společně s ostatními deskami, krásné reedice ve formátu malé knihy.

 

O návratu mluvit nelze, nikdy jsem neodešel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Martin / 22.5.13 15:53odpovědět

Ten už chápu, proč je Maaäet tak skvělá :-)

Jirka D. / 21.5.13 10:01odpovědět

Nevím, jestli to ta recenze vystihuje, ale hudba Tenhi umí hodně, to je fakt ... aspoň se mnou. Je vůbec zajímavé sledovat, jak se mi postupně mění pohled na ty desky, které se při prvním seznamování mohou zdát až nebezpečně stejnavé, ale ono je v nich hodně a stále je co hledat. Jo, Tenhi mám rád.

Radek / 20.5.13 13:43odpovědět

Tato recenze vystihuje dokonale vše, co hudba Tenhi umí. Výborně, Jiří.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky