Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Textures - Dualism

TexturesDualism

Sorgh20.10.2011
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Textures nestvořili nic převratného, ale je to sympatická a moderní deska, která si najde mnoho příznivců. Já se spíš dívám trošku jiným směrem.

Holandští Textures jsou letos na scéně už jubilejní desátou sezónu a za tu dobu si získali renomé poctivé a zajímavé kapely. Holandsko vůbec přineslo světu zepár nadějných skupin, ale alespoň v mých očích zůstává tato země krapet pozadu za lídry metalového dění. Textures jsou jedni z těch mála, kteří vystoupili razantně ze stínu Beneluxu a širokými lokty se sebebědomě hlásí o svůj díl slávy na světové scéně. Já se s nimi seznámil na jednom starším Brutalu, bylo to asi v době jejich alba Drawing Circles a od pódia jsem odcházel poctivě zasažen. Pak už jsem si pořídil jejich následující album Silhouetes a nyní s aktuální fošnou Dualism pokračuji ve sledování jejich dráhy. Ne, nepatří mezi moje stoprocentní favority, ale své místo alespoň v elektronické podobě u mě mají. Na jejich novou desku Dualism jsem byl každopádně velmi zvědav.

 

Dle dostupných informací se Textures po vydání Silhouetes museli vypořádat se dvěma personálními změnami a to na pozici mikrofonu a u kláves. Hlavně u vokálu je změna poznat, ale určitě to není krok zpět a kvalita se dále drží velmi vysoko. Celé desce dominuje hluboký a podladěný sound, v úvodu prvního válu mě, nehodného, dokonce napadají kacířské myšlenky na brazilské indiány ze Sepultury. Tyto závany na mě poté zasmrdí ještě v několika okamžicích,  ale je jich jako šafránu. Tu podobnost jsou zřejmě schopny přivodit dravé kytary, dramatický rytmus, dunivá zběsilost.

 

Celá deska je podobně naložena břemeny jako i minulé posvícení. K tomuto podsazenému hluku podpalubí se chytře přimykají kytarové vyhrávky, často akustické z vyšších pater tankeru a pročišťují vydýchaný a těžký vzduch. Jako když sluneční paprsek protne šero sklepa skrz díru v okýnku. Břemeno je na chvíli odlehčeno, nádech a znova do podřepu. Dobrý kontrast, tento „dualism“ mě oslovuje. Hudba je zatěžkaná a místy nervní. Pod povrchem je cítit tlumené erupce, které jen vyčkávají na možnost vylít své bahno na okolní paseku. Představa Stromboli probuzené k životu vůbec není od věci. Kdo neví co Stromboli je, ať si vyhledá na netu a prozatím si představí alespoň syčící papiňák na sporáku.

 

Novic Daniel De Jongh se má za mikrofonem čile k světu, střídá svůj čistý zpěv s nakvašeným řevem a v obou polohách si je jistý v kramflecích. Po několika posleších si přiznávám, že jeho projev je mi drobátko bližší než u jeho předchůdce. V této bohaté koláži se dostává na teskné a jímavé skladby (Reaching Home), které dokáží chytnout za srdce a zarýt se kluboko do podvědomí. Na druhé straně je možno vlastní hlavu propůjčit zručnému barmanovi, aby nám ji odborně protřepal ve zběsilých pasážích mnoha jiných pecek. Těch je valná většina. Celé album je ovšem vedeno spíše pomalejší, ale o to údernější promenádou.

 

Frustrace a vztek na nepoučitelný svět okolo, touha po starých časech, těch před změnou, naděje na spásu a zároveň pádné argumenty proti ní, o tom všem tahle deska může být. Myšlenky a představy  mohou vyděsit, u nevyzrálých jedinců vyvolat depresy a gesta marnosti. Ale dnes je možno vzít si na depku tabletku, prosím, tady je. V moči ji potom vypustíš zpět do vodního kolotoče, účinné látky se nakonec rozplynou v nedaleké řece a dáš tak přírodě další herdu pod pás. Tříoká ryba, vivat Springfield!  Koloběh a cyklus. Kruh, ve kterém jsme se sami uzavřeli. Ale je to asi nezbytná daň za naše schopnosti a inteligenci.  

 

Nejsou to veselé úvahy, ale reálné a připomínající: „nezapoměň“. Všecho má svůj rub i líc, pravou a levou, svět je zkrátka duální. A tak se lze dívat i na toto album, ber či nechej být.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky